S mírně poťouchlým zájmem sleduji dlouhodobě neobyčejně vytrvalé pokusy úředníků financministerstva, náměstka L. Minčiče a teď mluvčího zástupce (!) J. Haase (LN, 8. 8. „Kládu v oku svém neuzřel.“), obhájit politiku svého šéfa/resortu/vlády. Nic ve zlém, pánové, předpokládám, že za politiku svého šéfa/resortu/vlády nemůžete, také vím, že jste za svou argumentaci slušně placeni, (a nelze s vámi doopravdy polemizovat, natož přesvědčovat), a vím také, že bych sám nedokázal obhajovat neobhajitelné o nic lépe. Vaše nevděčná zástupná úloha má ovšem špatný cíl, snaží se poplést a mást občany.

A tak je zapotřebí argumenty rozplétat. Ekonomie má ve svém základě celou řadu axiomů (nepochybných a téměř absolutních dogmat) a běda těm (hlavně nám, co platíme daně), kteří je popírají. Zhruba od neolitu bez výjimky platí: čím dražší je směnný produkt, tím nižší je o něj zájem (nefunguje jen u výjimečně neelastického a rozšířeného zboží, jako je například sůl; je jedno jestli je kilogram za 20 nebo za 200 korun, koupíme stejné množství a u těch příliš bohatých, aby se zabývali cenami obyčejného zboží nebo běžných potravin) a od vynálezu peněz, se to dá i jakž takž vyčíslit (pozor na čísla, dá se s nimi žonglovat a mohou svést s cesty principiální). Není proto pravda, jak oba shodně tvrdí, že zdražení o zvýšenou daň nesnížilo poptávku. Axiom. Muselo. Homo sapiens to tak má. Všude na světě. Otázka je jen kde a o kolik. Pan financministr uvažoval příliš mazaně politicky a proto překombinoval. Nejspíš si řekl: reformy státu jsou na dlouho, na to není čas a energie, propouštět a méně platit úředníky je moc kontroverzní (odbory) a snižovat platy vlastním lidem (?) to už vůbec ne, škrtat výdaje ano, ale raději pomalu, vedou k útlumu. Nejjednoduší bude – zvýšit daně a snížit reálné důchody (2 miliony) a prohlásit to za nutnou (solidární) reformu. Ovšem jaké daně? – firemní ne, už teď podniky prchají k daňové konkurenci, sociální odvody/daně jsou moc vysoké a zdražují práci, přímé daně jsou nepříjemné, celý národ po výplatě hned vyskočí. Ještě štěstí, že tu máme daně téměř neviditelné tkzv. „sníženou“ (?) spotřební daň (DPH). To je ono! Lidé musí jíst a na lékách šetřit nebudou.

Jenže mezi daní přímou a nepřímou existuje nepřímý rozdíl. Tu z platu lze strhnout a basta. Nepřímá se výběru brání, lidé mají na výběr: méně kvalitní potraviny, kuřivo, alkohol, levnější dovolenou, nekoupit zbytné zboží (knihy i jiné hlouposti) a hlavně odklad větších investic do domácí infrastruktury. A pánové Minčič a Haas nám vysvětlují, že nikoli výběr té nižší zdražené sazby zkolaboval (vybralo se prý podle předpokladu), ale naopak ta druhá, vyšší a to dokonce desetinásobně, protože – no protože působí „jiné faktory“ a „ekonomické subjekty“ šetří (krize, obavy). A i kdyby ke zvýšení daně (říkají sazby) nedošlo, tak by se vybralo o 20 miliard méně (v Česku se vše děje tak nějak zvratným se). Že všechny výpočty, prognózy a odhady ministerstva byly vždy chybné a že nevíme, jak teď vypočítali těch krizových mínus dvacet, je dostatečný důvod se tím nezabývat a vrátit se k axiomu.

Co ale ty jiné faktory, jež mají ospravedlnit ministra? Ano, v recesi existují dvojnásob, ale zdražení je muselo nutně a notně podpořit, když peněz nepřibývá, a kde jinde se měly projevit než v té druhé sazbě. A i když se jíst musí, pochybuji, že na nižší dani vybralo ministerstvo přímo úměrně o celé 40 % zvýšení (z 10 % na 14 %) a nevíme, co u nich znamená „podle předpokladu“. Jisté je jen jedno. Zatím se vybralo za 7 měsíců stejně jako loni a není pravděpodobné, že se do konce roku vybere víc, vsadil bych se, že méně. Jen extrémně nízké daně lze beztrestně pro státní kasu zvyšovat, řekněme z pěti na sedm procent a na vyšší úrovni jen u bohatší společnosti. Proto ekonomové hledají onu optimální hranici, za níž zvýšení daní znamená jen další snížení inkasa a my jsme zřejmě dávno na oné hranici. Lidé byli poškozeni a odcizený stát si nepomohl.

Vyšší daně mají nejen hospodářská, ale i psychologická negativa. Lidé se uskrovňují a utahování opasků nepovažují za investici do budoucna. Jde o obranný reflex, protože je zvyšování primitivní a znamená, že to vláda jinak neumí. A budoucno s takovými diletanty pak vidí temně, obavy vzrůstají, peněženka sevřená. Naší financúředníci se vymlouvají na daně u sousedů. Měli by se raději podívat do ekonomické historie. V době největšího hospodářského zázraku, krátce před francouzskou revolucí v 18. století měla Anglie 60 000 úředníků a Francie téměř milion. Kdo asi na tom byl hospodářsky lépe, kde se platily nižší daně?

Jediný skutečný recept na krizi je daně radikálně snížit. Kdyby tak ovšem nepřekážely ty jiné faktory.

LN ,10. 8. 2012