Když v červenci náklady na dluhopisy pro Španěly a Italy opět nebezpečně vzrostly, prohlásil Mario Draghi (ECB), že pro euro udělá vše. Investory uklidnil, úrok spadl o procentní bod a všichni čekali, co bude dál. Už to víme. ECB bude “neomezeně” skupovat dluhopisy postižených na sekundárním trhu bez privilegia prvního věřitele, na rovni s ostatními, a aby se nezdálo, že jde o monetizaci, budou nákupy neutralizovány odprodejem dlouhodobých aktiv. Za přísných politických podmínek. Staronoví dlužníci musí požádat euroval (FSM) o svolení, podepsat další kroky k likvidaci deficitu. Draghi se musel v zákulisí pořádně zapotit, aby proti odporu Bundesbanky získal severní zástupce v radě i Kancléřku a proto takové šalamounské řešení. Itálie a Španělsko si mohou sice sami naordinovat další deflační medicínu škrtů bez dozoru obávané trojky (ECB, MMF, Komise) a ztráty “prestiže”, ale problém krize zůstává. Razantní snížení úroků z nových půjček bude sterilizováno razantním propadem státního inkasa. Výhoda tu ale je. Sliby lze neplnit! To by ale v Německu vypuklo povstání, eurozóna by se rozpadla, a Draghi si může vpálit kulku do hlavy. A ještě jeden problém. Neomezený nákup je veličina zrádná a nad určitou míru by se rovnal monetizaci.

Šéf Buby, Jens Weidmann, jediný hlas proti, je v Německu hrdina. Dlouho veřejně vystupuje proti FSM, proti monetizaci, proti eurodluhopisům a společnému bankovnímu pojištění. Má za sebou nejen veřejné mínění (a částečně ústavní soud), ale přesvědčil i politický národ. A tak, byť z pochybených důvodů, se němečtí eurooptimisté mění v pesimisty. Věří, že pouze bezuzdné utrácení nezodpovědných politiků způsobilo na jihu krizi a nechápou strukturální deficit sv. Eura. Vyrovnané státní finance ani nízké úroky na půjčky deflaci nevyřeší.

Je tu ale jeden problém, což mafiánský jih moc netrápí. Němci to myslí s demokracií upřímně. Už od války přísahají na demokracii i Spojené státy evropské a eurokrize teď ničí demokracii doma a ta nadnárodní v nedohlednu. V Německu vládne diktát exekutivy. Kancléřka vyjednává v předstihu s hlavami států a komisaři. Vše v utajení a zákonodárci se diskuse neúčastní. V Bundestagu vytvořila speciální devítičlennou komisi, převodovou páku na poslance a hlasuje se až po mezinárodní dohodě. “Poslanci nemají ponětí, o co jde, vládu přestali kontrolovat a vláda se jim nezodpovídá. Kdo hlasuje proti je zrádce, což popírá princip parlamentní demokracie” (Der Spiegel). Jistě, kde není legitimní opozice, nemůže být demokracie. Tohle věděli už staří Řekové.

A divíte se, milánkové, když jste založili politiku na víře?

LN 11. 9. 2012