Prosincový jistě ne poslední záchranný summit v Bruselu jen znovu potvrdil, že každý další krok k fiskální federaci eurozóny, je čím dál obtížnější. Pochopitelně. Evropské hospodářství stagnuje, eurozóna je v recesi, Německo zpomaluje a těsná unie předpokládá hlubokou finanční solidaritu věřitelských států a nejen bankovní unii, bankovního komisaře a tvrdý německý deflační diktát na rozmařilé dlužníky.

Něco jiného jsou odpustky španělským bankám či pokoutní snižování řeckého státního bankrotu a něco jiného cyklické dlouhodobé výkyvy ekonomik spoutaných úrokovou mírou společné měny, která oscilace mezi nimi neustále posiluje. Francouzská představa, že se budou sociální náklady na nezaměstnanost společně a automaticky (anti-cyklicky) vyrovnávat, sice je logická a přiznává na rozdíl od Němců i strukturální problém eura, ale na Severu celkem pochopitelně nepřijatelná. Proto se také všechny plány na dluhovou unii týkají budoucnosti a nikoli starých dluhů. Něco jiného ovšem je riskovat peníze daňových poplatníků, když hrozí kolaps, a něco jiného z takové krize budovat permanentní dotační systém pro dnes už opět chudé státy jižní Evropy, které po umělém dohánění svých sousedů teď opět posílají desetitisíce gastarbeitrů na sever. Jejich euro-prosperita dlouho nevydržela a v Zaalpí najednou platí, bližší košile než společný kabát.

Zvláštní je případ Německé kancléřky a její strany. Ti potřebují zastavit další kroky k integraci do zářijových voleb, ale nejen to. Každý zásadnější (?) solidárnější krok k fiskální federaci znamená pro ně revizi unijní smlouvy a tím pádem jistý propad v referendu ve Francii. Je tudíž v ústavně, formálně (ekonomicky) myslícím Německu vlastně neproveditelný. Proto chce kancléřka, aby státy podepisovaly s Unií zvláštní smlouvy na vázanou finanční pomoc, které by německou disciplínu a nutné strukturální změny zakotvily bilaterálně. Francie, nejen jako mluvčí zchudlých států, chce ale peníze a nikoli vnucený režim. Francouzská deziluze s Unií má hluboké historické anti-federalistické kořeny a nedůvěra vůči politické unii nepochybně poroste. Je zajímavé, že ze všech států platících eurem, je tam odpor občanů vůči společné měně nejvyšší (36%).

A tak i nadále každý nový záchvat nekonečné eurokrize umožní nějaký pokoutní krůček k ideálu fiskální unie. Dnes už lze rekapitalizovat zkrachlé španělské banky, aniž by se zatížil státní rozpočet jako v Irsku, zítra možná budou vydány společné dluhopisy. Euroměna je dnes zachraňovaná, jako by její existence byla sama o sobě pozitivní hodnotou, původně měla zajistit především větší prosperitu všem. A tak je jen otázkou času, kdy lidé pochopí, že v pasti společné měny, blahobyt možný není a bez něj společný stát budovat nelze.

LN, 18. 12. 2012