Kdykoli přijde komise Evropské unie s dalším regulačním nápadem, strhne se většinou povyk. Média se plní úšklebky a vtipy nad absurdním předpisem či směrnicí, které nikdy neuznávají heterogenní (mnohovrstevnatou) svobodnou společnost a vytvářejí většinou proti zavedenému zvyku a tradici daleko větší třenice a nesoulad. Jsou často snahou něco vyrovnat, ve všem hledají univerzální symetrii, a ať už se jedná o ty integrační nebo o návrhy na rozvoj s přívlastky jako obnovitelné, udržitelné a bezpečné, mají jedno společné. Neohlížejí se na náklady a ve svém úhrnu vedou k hospodářské stagnaci. Má se za to (dlouho to zřejmě v dnešní krizi nevydrží), že to komise myslí dobře, byť někdy trochu pomýleně, a jde-li o čirou absurditu, tak jako v případě kariérních kvót pro ženy, jež mají vyrovnat do 40% údajnou diskriminaci žen na vedoucích místech nepochybnou diskriminací mužů, je to považováno za úlet, vykolejený byrokratismus, což se úředníkům stává, i když důkladně promyslí neblahé důsledky zásahu do citlivého společenského organismu, což se zas tak často nestává.

Na příkladu rovnosti pohlaví a vyrovnávacích kvót, můžeme ukázat, že jde o daleko hlubší a negativnější záležitost, než jen o to, kolik za to společnost zaplatí. Komise totiž považuje ženy v podstatě za muže a usiluje, aby se jim, co nejvíce podobaly. Tahle pověra existuje zřejmě i proto, že po staletí existovala neméně absurdní pověra, že jsou ženy méněcenné. Pokud to dodnes některým mužům tak připadá, měli by porovnat blbce s blběnkou a intelektuála s intelektuálkou, aby pochopili, že žádný zásadní mentální rozdíl nenajdou, snad až na to, že je takové srovnání v ženském vydání přece jen o nějakou tu empatii lepší. Že ženám plné lidství po staletí celkem rozumní lidé upírali i bez znalosti koránu je podivné, z bible to mít nemohli, nevím, možná to pramenilo z náboženského instinktu chránit „slabé pohlaví“ a tomu odpovídající ženská autonomie domova. Žena je jistě úplný člověk, ale není muž, a proto je její role v životě odlišná. Stačí se podívat na ženské tělo a pochopit, k čemu je uzpůsobeno. Staří Římané proto rozlišovali mezi mladou ženou a matronou, ctihodnou ženou po klimakteriu, která jako by byla kompenzována za vše, co pro lidský rod postoupila, a právě v ní viděli vrchol lidské přirozenosti.

Bruselská komise noblesní pohanskou antiku nezná, na dětech a lidském rodu ji houby záleží, jako malou úlitbu matkám by tak dopřála nanejvýš jesle, ještě nedávno považované za zločin.
Komplimentaritu lidského rodu a jeho dvou polovin, jimž by mělo odpovídat společenské postavení žen i mužů, komise nechápe. Tak jako v jiných případech hlásá nebezpečnou abstraktní nadřazenost integrace sociální rovnosti a lidských práv.

Jde totiž o „fundamentální zásadu posvěcenou (enshrined) každou smlouvou a objektivní úloha Unie spočívá v prosazování rovnosti mezi muži a ženami ve všech aktivitách(!). Taková je specifická mise Evropské unie.“

Posvěcená zásada a revoluční mise rovnosti „ve všech aktivitách“ je ovšem namířena proti lidské přirozenosti. Občanská rovnost může existovat jen před zákonem a spravedlností, jenž se netýká „všech aktivit.“ Jsou-li si lidé nerovni, zasluhují nerovný ohled (meritokracie). Unie (i její stálý sekretariát) vznikly pod francouzským dohledem osvícenské víry a světského anti-náboženského světonázoru a protože se komise nemusí obávat voličů ani jednotlivých vlád, jsou její dokumenty otevřeně a militantně budovatelské. Vycházejí z revolučních ideálů 18. století, kdy za největší sociální zlo byl považován předsudek, netolerance, pověry (náboženské), zvyky a předsudky tradice. Ovšem do jaké míry je představa světa založená na předsudku čistého rozumu, rovnosti a právech odtržená od tradice vůbec racionální? Lidský rozum je omezený a mnohé předsudky celými generacemi zachycené v lidových rčeních a výrocích moudrých předků nepostrádají platnost.

Osvícenská komise navzdory proklamované toleranci nesnese svatozář věrozvěstů, kříže ve školách, vánoční stromek v Bruselu. Tak jako její jakobínští předchůdci považuje lidský svět z gruntu za špatný. Takhle je popsal velký skotský spisovatel Robert Luis Stevenson:

„Sešli se jednou pod ostružníkem čtyři reformátoři a na jednom se shodli: „Svět je zapotřebí změnit.“
„Musíme zrušit majetek,“ začal jeden.
„Musíme zrušit manželství,“ prohlásil druhý.
„Musíme zrušit Boha,“ řekl třetí.
„Kdybychom tak mohli zrušit práci,“ povzdychl si čtvrtý“
„Takhle ne, přátelé, musíme na to jít prakticky,“ řekl ten první.
„Nejdřív musíme srovnat všechny lidi na stejnou úroveň.“
„Ne, nejdřív,“ řekl druhý, „musíme zavést rovnost obou pohlaví.“
„Nejdřív ovšem,“ řekl ten třetí, „musíme najít způsob, jak to udělat.“
„Musíme zrušit bibli, prohlásil ten první.“
„Ne, ještě líp,“ oznámil druhý, stačí zrušit morální zákony.“

Taková je fanatická víra napravovatelů světa, světské unijní církve. Vychází z nenávisti vůči křesťansko-židovskému pojetí a z ideologické víry plánovačů nového lidstva.

Pro časopis Týždeň