Na první pohled má Amerika i Evropa velmi podobný, ne-li stejný problém. Rapidně rostou státní dluhy, deficit mezi nižšími příjmy a vyššími výdají byrokratického pečovatelského státu byť zpomaleně stále narůstá a daně příliš vysoké, aby se jejich dalším zvýšením nepoškodila hospodářská výkonnost a relativně nesnižoval i další výběr daní, což je typický ukazatel daněmi dušeného hospodářství. Americe dokonce na Nový rok údajně hrozil dramatický pád do ekonomické propasti, Američané říkají metaforicky skok s fiskálního útesu, protože měla končit Bushova dočasná anti-krizová úleva na daních a automaticky se měly začít škrtat federální výdaje. Na daních by se v takovém případě vybralo o 500 miliard dolarů víc a státní výdaje by (po dobu deseti let) klesly o 100 miliard ročně. Tak značné snížení kupní síly a tak malé škrty by nepochybně ekonomiku poškodily, i když je otázka o kolik, ale i konzervativní odhady předpokládaly nejméně 4 % pokles HDP. Poměr by měl být přesně opačný – zvýšení daní nepatrné, škrty velké a nastartoval by (nikoli hned při sníženém oběhu peněz) kýžený ekonomický růst. Výsledný americký kompromis odhlasovaný kongresem v hodině po dvanácté vzrůstající deficit na příští rok nesníží (už nyní tvoří celkový dluh 75 % HDP (obligace)a s interními vládními dluhy dokonce 101 %, čili 7, 4 % HDP za rok 2012). Malé zvýšení daní velmi bohatým a jen bohatší střední třídě (pouze příjem nad 400 000 dolarů ročně) z 35 % na 39, 6 %, tedy zhruba o tisíc dolarů ročně na rodinu, je úprava ryze kosmetická. Snížit by měla roční růst HDP asi o jedno procento. Zvýšit ale daně lidem, kteří vydělávají méně než 400 000 ročně považované v Americe už za nižší střední vrstvu bude pro Obamovy demokraty téměř nemožné.

Ovšem už za dva měsíce opět narazí deficit na zákonný strop (16, 4 bilionu), protože v Americe denně přibývá deset tisíc čerstvých penzistů a sociální systém Medicaid a Medicare už nyní zhltne 62 % státních výdajů. Reforma na které pracuje kongres i Obamova administrativa v nedohlednu, snížení sociálních nákladů je ideologicky pro levicovou vládu nepřijatelné, stejně jako další zvyšování daní pro pravici. Politici proto také o rostoucích nákladech tak jako Merkelová a Hollande o nákladech na euro (nikoli na záchranu ekonomiky) mlží. A důchodci jak známo mají na rozdíl od nás efektivní volební právo, protože jsopu dobře zorganizovaní. Americký rozpočet také trochu připomíná přerozdělování v Evropské unii. Kongresmani totiž vládnou s vládou (administrací) společně a jsou závislí na podpoře mnoha tak jako v Evropě pochybných skupinových zájmů svého volebního okrsku a tak existuje k daňovému přiznání tisícistránkový spis daňových úlev a rozpočet rozdává jeden bilion dolarů ročně (7 % ročního deficitu) nejen zemědělcům a fotovoltážníkům, ale i Hollywoodu a automobilovým závodníkům. Není to mnoho, jako v dotační Evropě, ale přece.

A přesto jsou hospodářské vyhlídky mezi Amerikou a Evropou naprosto odlišné. Ekonomové celkem svorně odhadují letošní americký růst na dvě procenta, celoevropský vidí někde kolem nuly nebo dokonce v mírné recesi. Proč?

Americká úvěrová krize sice nastartovala (odhalila) krizi evropskou, kombinace bankovních a státních dluhů však byla v součtu, jak se nyní jeví, v Evropě mnohem vyšší než za oceánem. Americké banky půjčují, evropské jsou stále zatížené dluhy a v deflačních státech jižní Evropy se půjčovat bojí. Amerika obnovila trh s nemovitostmi, které už klesly pod reálnou cenu. Těží břidlicový plyn a produkce ropy rapidně roste. Vlastní suroviny v porovnání s importovanými zvyšují HDP mnohonásobně. Už nyní je americká cena zemního plynu čtyřikrát nižší než v Číně a umožní návrat energeticky náročné výroby, jako například smaltovny hliníku. Roste i obchod se soudní Kanadou a Mexikem. NAFTA úspěšně snižuje dovozní cla. Jihoameričané jsou dnes už schopni konkurovat v některých odvětvích levněji než Čína a Amerika na importu ušetří. Stát jednoho jazyka a kvalifikací má mobilní pracovní trh, jaký Evropa národů nemá.

Proto také unijní (německá) deflační politika v eurozóně způsobila neřešitelný kolaps v jižních státech. Na rozdíl od federálního agresivního „uvolňování měny,“ Evropská centrální banka, ačkoli slibuje neomezený nákup státních dluhopisů, je brzděna německou politikou, takže se peníze z rotačky musí pomalu a složitě získávat legalistickými triky.

Kalvínská deflace má přednost a proto i důvěra podnikatelů, bankéřů i konzumentů se blíží bodu mrazu. Evropa rovněž rychleji stárne než Amerika a téměř postrádá vysoce kvalifikované přistěhovalce. Nejdůležitější je ale i v životě hospodářském společenská psychologie. A ta je v Evropě na bodu mrazu. Psychologie států eurozóny připomíná zapomenutou špatnou náladu sovětského socialistického bloku. Amerika na tom sice není hospodářsky o moc lépe, ale svou víru ve svou velkou budoucnost ještě neztratila.

LN 11. 01. 2013