Dnešní politický altruista je často člověk zvláštního ražení, který chce pomáhat svým bližním nikoli za své, ale výlučně za cizí peníze, čili z daní. Svou fundamentální doktrinu považuje za naprostou politickou samozřejmost, něco jako medicínu zdravého horského vzduchu, o níž se nediskutuje, a všem, kteří se brání dalšímu zvyšování berní nadává do extremistů. Nejinak i Michael Kraus, právě u nás hostující politolog, jenž nám vysvětluje, proč zuří v Americe nesmiřitelná diskuse o redukci hrozivého deficitu a výši daní (Obama podruhé, LN 2.2.) Říkám si, kéž by tak zuřila i u nás!

Cituje z nějaké profesorské autority: “Republikánská strana se stala ideologicky extrémní, opovržlivá vůči stávajícímu sociálnímu systému, pohrdá kompromisem i konvenčními poznatky, důkazy i vědou, a ještě odmítá legitimitu politické opozice.” A víte proč? Protože nenávidí daně! Udělala si z nevyšování modlu! A přitom v článku sám autor uvádí republikánský souhlas se zvýšením daní z 1. ledna. A jakými že to konvenčními poznatky pohrdá? Jakými důkazy a jakou vědou?

Konvenční moudro přece praví, příliš velké daně jsou ekonomické zlo a věda, jak jinak, to potvrzuje výpočtem neefektivního státního podnikání, zbytečnými dotacemi, korupcí a mrháním peněz na zbytnělou byrokracii (svou politickou třídu) atd. Na výčet by nestačil ani celý formát těchto novin. Záleží ovšem na významu slůvka příliš – sociální konzervativci nepopírají pomoc státu jako poslední instanci postiženým, jimž charitativní solidarita nepomůže. Popírají stát-moloch (americky: bestie), který hopodářství dusí, vždyť daňová kvóta a s ní i stát už od padesátých let jen roste a tloustne a dosahuje už téměř zoufalých evropských rozměrů (45% HDP). Popírají, že lze bohatým brát, aniž by docházelo k ožebračování všech.

Sociální demokraté, kteří za státní kapitalismus primérně zodpovídají, nám rádi předhazují švédský sociální model. Že jsou chmurní Skandinávci v ekonomickém výkonu nesouměřitelní, ví každé malé dítě. A přece i oni to s budováním pečovatelského státu přehnali a ocitli se na kraji fiskální propasti. V roce 1996 dosáhl dluh švédského státu 84 % HDP. Jenomže na rozdíl od jiných se poučili. Od té doby se jej podařilo snížit na loňských 49 % (aniž by hospodářství trpělo recesí) a ministr financí slibuje, že bude pokračovat i ve snižování daňové kvóty, která je jednou z nejvyšších na světě (48, 2%).
Švédskou ocel v srdci nemáme, a proto bychom republikánskou doktrinu nizkých daní potřebovali jako sůl. Po dobrém nic s těmihle altruisty nejde.

LN, 12. 2. 2013