Kniha Rogera Scrutona o potřebě pesimismu (The Uses of Pessimism and the Danger of False Hopes), v níž anglický filosof jako v celém svém rozsáhlém díle, velmi zdařile vysvětluje a objasňuje největší bludy, které rozkládají Západní civilizaci je pro čtenáře, který prožil významnou část svého života v marxleninském táboře (míru a socialismu) podivuhodně familiérním čtením jakýmsi déjá vu. To přece známe, řekne si, tohle jsme zažili na vlastní kůži. Ano i ne. Totalitní systém nepochybně vycházel ze stejných jakobínských předpokladů jako dnešní tzv. levicový liberalismus, byl však staršího data, od libertariánského světa šedesátých let izolován a v mnohém tkvěl ještě v devatenáctém století. Zastydlá revoluční moc byla statická, své dobové představy už uskutečnila. A tak rozklad rodiny, školy, sexuální morálky i etikety postupoval v zafixované společnosti kupodivu mnohem pomaleji, než je tomu dnes ve společnosti svobodné.

Scruton analyzuje osm smrtelných hříchů naší doby, které přežily sovětskou ideologii, a hledá v nich společného jmenovatele. Zřejmě za nejzávažnější považuje problém, jenž v první kapitole nazval gramaticky „První osobou budoucího času.“

Na světě se sváří dva postoje. První je jakési univerzální fanaticky optimistické já, které vidí neomezené možnosti lidského rozvoje, vždyť věda, technika a medicína neustále člověka osvobozují. Co máme společného s pravěkými lovci, jejichž život byl krátký, hladový, brutální a primitivní? Lidská přirozenost se přece vyvíjí, není daná. Nesmíme proto klást žádné omezení experimentální vědě; morálka a tradice jsou jako každá regulace odvozeny z minulosti a brzdí vývoj. Veškerý pokrok znamená rozšíření individuálních možností.

Proti takovému optimismu a víře v neomezený pokrok klade Scruton obezřetný postoj, který vychází z gramatiky množného čísla „my,“ z potřeby života v normativním společenství. Žádný člověk není ostrov. Kolektivní já hledá další já, čili adaptaci, spolupráci a kompromis ve svobodě a náklonnosti i v harmonii se světem. Takový postoj vychází z vědomí omezených možností rozumu, svobody a přírodních zdrojů, které paradoxně určují pozitivně konstantu lidské přirozenosti; je ochoten vyjednávat, protože s pokorou uznává své sebeomezení a je si i vědom svaté hranice, za níž číhá anarchie rozvrat a pád. Ví, že ve společenském uspořádání je mnohé generacemi prověřené a osvědčené. „Svobodě se daří v zodpovědností – kybernetický prostor nám připomíná, jak dvousečné jsou nové technologie. Lidé jsou nedokonalí, lidská komunita křehká a proto musí mít pevné hranice. Revolucionáři jsou schopni zničit sociální i přírodní prostředí.

Nejlepší možný scénář

Inženýři budoucnosti páchají omyl, který lze nazvat vírou v nejlepší možný scénář, jsou přesvědčení, že každá radikální nebo originální změna je pokrok, je pozitivní a zapomínají, že to může být pravda jen výjimečně. Neznají pravidlo nepředvídaných důsledků. Předpokládají jediný optimistický výsledek. Nepočítají s nejhorším možným scénářem a náklady, které odnesou jiní nebo příští generace, je nezajímají. Jsou nevinní jako Dostojevského hráč, protože za špatný osud odpovědnost nenesou. Příkladem takového pachatele dobra a bezohledného optimismu slouží Scrutonovi americký prezident Carter, který v roce 1977, třicet let před úvěrovou krizí, podepsal hypoteční zákon s futuristickým záměrem, aby „věřitelé zohledňovali potřeby společenství,“ aby považovali úvěr za nástroj sociální politiky a půjčovali rodinám s nízkým příjmem a neřídili se jenom omezenou obchodní úvahou.

Co se vlastně skrývá za optimismem takového myšlení? Není to jakási „futuristická narkomanie,“ snaha nahradit omezenou a omezující realitu vlastní poddajnou servilní iluzí? Změnou nedokonalého co je, na to, co teprve má nastat. Takhle triumfuje nereálné nad reálným. Spekulanti budoucnosti projektují ten nejlepší ze všech teoreticky možných scénářů. Už na začátku naší historie proti nim stáli proroci hebrejské bible.

Svoboda od narození

A pak tu je syndrom, jenž Scruton nazývá podle Rousseaua svobodou od narození (born free), neplést se slavnou větou z americké ústavy, kde jde o popření aristokratického principu. Svoboda je chápána jako to, co zůstane, když si odmyslíme omezující instituce, hierarchie a zákony. Jeho následovníci věřili, že taková svoboda vede k bratrství a nikoli k válce všech proti všem. Proto ono rozporuplné liberté, egalité, fraternité, triáda, která zničila stát a vedla k anarchii teroru. Zajímavé, že navzdory masivním historickým důkazům, tato víra dodnes žije v umění, pedagogice, politice i ve „filosofii“ sexuální revoluce. Jak ukázal Hegel, jsou instituce a normy součástí svobody, protože ti druzí chtějí také něco realizovat. Existence samotného nadjá je iluzí nejen solipsismu ale i každé neodvolatelné ideologické nadvlády.

Nulový součet

Všichni socialisté už od dob Saint Simona podnes pevně věří v Marxovu formulaci nadhodnoty. Každý zisk je něčí ztráta. Ve skutečnosti to neplatí ani v ekonomii, jinak by nikdo neuzavíral obchodní smlouvu, a nejlepším důkazem proti ní je rozvoj svobodného trhu a inovací, jenž znásobil globální hospodářství exponencionálně, a přestože je společnost bohatá velmi nerovnoměrně, vymanila z bídy za posledních padesát let zhruba dvě miliardy lidí. Navzdory tomu sociálně demokratičtí ekonomové nulovým součtem argumentují, aby odstranili námitku, že vysoké zdanění bohatých ochudí celou společnost, zejména tu s podprůměrnou životní úrovní.

Tragický důsledek má ale tahle rovnice především ve školství. Představa, že spravedlnost vyžaduje intelektuální zrovnoprávnění, že vzdělávací systém, nesmí být šitý na míru odlišných schopností, protože jedněm umožňuje dosáhnout vysoké mety a tím znevýhodňuje ostatní, způsobila už hotovou katastrofu. Školy a univerzity pohřbívají talent (který by společnosti prospěl mnohonásobně), chrlí -náctileté poloanalfabety a vysokoškolské humanitní polovzdělance.

Víra v politický pokrok

Není pochyb, že vedle ohromného vědeckého, technického a materiálního pokroku Západní společnosti, došlo od 18. století i k výrazné emancipaci politické, k proměně poddaného subjektu v občana. Jenomže představa 19. století, že neustále se měnící politické, právní a administrativní zásahy povedou automaticky k větší důstojnosti a respektu se ukázaly naivní. Společnost se dnes hroutí. Dochází ke ztrátě morálních norem, přestože blahobyt a pečovatelský stát odstranil tvrdá omezení daná chudobou. Statistika ukazuje, že nám méně dřiny a více zábavy, lepší strava a lékařská péče, mnohem více životních možností ke spokojenosti nestačí. Indikátor rozvodů, čili téměř masový krach partnerských vztahů, a tím i poškození následných generací u kterých se objevují stavy nejistoty, úzkosti a deprese, obezita, drogy, násilí a bezdomovectví v tak nevídané míře, jasně ukazuje, že děti let devadesátých budou mít nejen radikálně snížený průměrný věk dožití, ale téměř patologickou neschopnost navázat „normální“ důvěřivé a optimistické vztahy. Nemluvě o schopnosti trvalé lásky. Pokrok se evidentně zastavil.

Plánovaná budoucnost

Všichni reformátoři mají kromě víry ještě jedno společné – plánují. Pokud jde o ekonomii, tento univerzální omyl vyvrátili analytici trhu Mises, Hayek, Friedman – žádný člověk ani komise nemůže mít k dispozici nadhled o lidských potřebách, přáních a zdrojích. O racionalitě výroby a spotřeby totiž rozhodují myriády každodenních svobodných transakcí a ty určují správnou cenu, výsledek nabídky a poptávky. A přece navzdory fiasku socialistického plánování se stále znovu snaží nějaké ústředí podřídit trh netržnímu záměru. Téměř celý svět už pochopil tržní racionalitu hospodářství a dnes v údivu sleduje experiment Evropské unie, která chtěla po sebezničující válce jednou provždy odstranit konflikty a místo rivality a konkurence zavést nový řád spolupráce. Jistě pochopitelná poválečná naděje. Jenže architekti utopie požadovali víc než pouhou racionální spolupráci nezávislých demokratických států – chtěli vytvořením nadstátní ústřední autority a vnucenou standardizací života dosáhnout jednoty, oné antinomie svobodné, heterogenní a nedokonalé demokracie. Každé nařízení Unie se odvolává na integraci „stále těsnější jednoty,“ jako na nezbytnou součást konečného plánu (eschatonu) nové světské víry v jediný evropský stát a lid, kterému navíc podsouvá liberálněsocialistickou ideologii dávných Jakobínů. Novodobí osvícenci tak chtějí osvobodit jedince od tradice (předsudků), náboženské víry i tradiční sexuální morálky a zároveň jej podřídit politickému diktátu nevolených panevropských vládců. Evropské národy se ocitají v expandující síti ničivých sociálních a ekonomických regulací (znásilňovaná matérie se bouří první), jež postupně likvidují invenci i sociální kapitál celé Evropy. Plánování dobra není empirický pokus a omyl, každé rozhodnutí je předem legitimní a neodvolatelé. Podobně jako v komunismu se však plán někam ztratil a ve jménu standardizace se vytváří jen více pravidel, více regulací, více moci a vlády centra.

Světská transcendence

Jak je možné, ptá se anglický filosof, že na takové zjevné absurdity žádné důkazy neplatí? Odpověď nalezli Aurel Kolnai a Eric Voegelin: jde o sekulární, světské spekulace zasažené utopií, čili metafyzickou potřebou lidské mysli věřit.
Jde o přenos transcendence do reálného světa, o požadavek finálního konce (eschatonu) nedokonalého světa, o primární kacířství, představu, že někdo zná tajemství budoucího vývoje světa (gnozi) a také o mesianistickou alternativu vůči křesťanské doktríně spásy. Světskou utopii vyvolal v život paradoxně jako svůj protiklad osvícenský rozum a přestože po sobě v totalitní verzi zanechala hekatomby mrtvých, je racionálně nevyvratitelná. Existuje na rozdíl od židovsko-křesťanské víry navzdory rozumu. Scholastická teologie středověku byla založena na dogmatice víry, ale podporovala partnerství rozumu. Nové světské věrouky, dnes už i univerzitní obory, jako feministická, ekologická, mírová a jiná studia jsou proti racionální argumentaci vnitřně imunní, jsou tautologická. V jakémsi zavilém kruhu rozvíjejí svůj agresivní revoluční nonsens.

Obrana před utopismem

Scruton vidí ve sklonu k utopismu nereálný a nebezpečný budovatelský optimismus ideálu alternativního světa právem. Jestliže si však zoufá nad hermeticky uzavřenou iracionalitou utopických věr, na které argumenty neplatí, protože svobodu pluralitní společnosti, trhu a demokracie odmítají jako kompromis, který nikam nevede, nestačí k obraně reálného světa pouhá skepse, jak se domnívá, skálopevné přesvědčení, že utopie musí nakonec zkrachovat. Nestačí jen trpělivě čekat, až to praskne, jako se utěšovali naši předci za stalinismu a promarnili svůj život, a proti regulacím glajchšaltovatelů zdůrazňovat pozitivní riziko svobody a trpělivě, nostalgicky vyhlašovat lásku k nedokonalému, ale nádherně tradičně mnohovrstevnatému, rozmanitému, idiosynkratickému (bizarnímu) někdy i opilému a praštěnému světu, který je pravým lidským domovem. Unijní budovatelé nám výměnou za svou vládu v polepšovně nabízejí rovnostářský, regulovaný, zdravý, bezpečný, multikulturní, antináboženský, antiseptický svět s jedinou lákavou svobodou pornografie – svobodou sexuální. Ne nadarmo kdysi jeden francouzský vtipálek zvolal: liberté, egalité, fraternité a cizoložství. Dehumanizující je svoboda sexuální zvůle. Dobytku lze lépe vládnout.

Proto se konzervativci všech stran nostalgicky ohlížejí za útulným hierarchickým národním domovem, kde svobodný život nenápadně řídila tradice, autorita starších a rodičů, obce i církve a kde nebylo zapotřebí regulovat (omezovat) každou pitomost. Ten útulný neideální svět byl přesným opakem postmoderní liberální (levicové) vize. Brzdil totiž bezuzdné vášně, odsuzoval deviace, zdůrazňoval ctnosti a povinnosti, a chránil rodinu, jediné společenství, ve kterém se rozvíjí dítě ke společenské loajální pospolitosti. Na rozdíl od dnešního pochlebování průměru, kultivoval. Nebyl hygienický, ani státně poručnický, ale byl ve skutečnosti mnohem bezpečnější a srdečnější než dnešní atomizovaná společnost odcizených jedinců, přibývající vulgarity i kriminality.

Proti nehumánní abstrahované vizi dnešních budovatelů musíme samozřejmě poukazovat na jejich zavádějící a společensky rozkladnou koncepci tolerance, na zločinný individualismus práv, který rozkládá rodinu za pomoci pečovatelského státu, na falešnou statickou představu předem dané lidské důstojnosti, na neuskutečnitelná práva individuálních nároků vůči celku a postupnou chudobu, do které nás spolu s ekonomickým plánováním uvrhne. To všechno ovšem na světskou víru budovatelů nové Evropy nestačí, proto se Scruton utíká k anglosaské skepsi (a ironii) v přesvědčení, že každá reforma musí být cestou zpátky, cestou ke kořenům, a jestliže v posledních dvou kapitolách elegicky nabádá k návratu do politické stoické polis, kde se mírumilovně, svobodně vyjednává pragmatický kompromis loajálního souručenství a neplánuje budoucnost, musí vědět, že taková racionální obrana a ideál je na světský utopismus chabá. Zdá se, jako by zapomněl, že je moderní mesianismus derivátem křesťanství, a že to byla především historická církev, která zatlačila stát do pragmatické neideologické podoby. Ohromný objev Západu, z něhož filosof vychází; rozdělení vlády na moc duchovní a světskou bylo možné jen proto, že církev získala monopol na správu duchovní. Musela za to neustále zápasit s mileneristami a náboženskými sektami. Filosof idealizuje empirický stav dávné fungující anglické demokracie, kde vládne územní láska k vlasti, tradice, starobylé instituce, svoboda pod zákonem a politický kompromis. V sekularizovaném vákuu, ve kterém se nachází homo religiosus, je celkem přirozené, že se spasitelské ideologie snaží ovládnout stát. Scruton ale zůstává na půdorysu osvícenství – křesťanských hodnot bez Boha. Je to jako nevěřit v Boha a přece zázrak chtít.

Máme-li zachránit evropskou civilizaci, je třeba proti utopistům nově zažehnout víru v transcendentální, vznešený úděl člověka, jehož konečné naplnění (eschaton) je mimo tento svět, ale který zásadním způsobem přispívá ke kvalitě života zde (Buďte svatí, jako já jsem svatý!), což znamená na prvním místě reformu sama sebe, zlepšování vlastního (a tím i kolektivního) já. Naší dynamické a reformní civilizaci se jako jediné na světě zásluhou proroků Izraele podařilo stát a vládu desakralizovat. Proroky mít nemůžeme a láska k vlasti na dnešní pachatele univerzálního dobra nestačí. Můžeme sice proti nim postavit vášnivou lásku ke svobodě a tudíž i k nedokonalému, riskantnímu a nerovnostářskému světu, našemu dočasnému domovu, právě v jeho nereformovatelné podobě, tak jako odpouštíme sobě i svému bližnímu a milujeme, co není milováníhodné.

Avšak dnešní nelehký spor se týká především institucionální podoby pravé svobody, vždyť v srdci konzervativce doutná věčná vzpoura, protože ví, jak mají instituce státu fungovat, aby si Císař nebral, co mu nepatří. Skepse ani nostalgie tady nestačí.

Teprve až nalezneme pozitivní ideál nového řádu, který bude v souladu s lidskou matrix (matečnou látkou) přirozenosti, tak se nám podaří být legitimními spolutvůrci světa.

Alexander Tomský
Kontexty 2/2013