A opět výročí dobrovolné smrti Jana Palacha a opět vyvolává protichůdné reakce. Ani tryzny, pochod stovky studentů se svíčkami v Praze a zádušní mše v několika kostelích, neotupily negativní komentáře, jimž napomohla i neúčast hradu a státu. ČT odvysílala reportáže z demonstrací Palachova týdne z ledna 1989, jež zahájily slavný rok protestů a skončily abdikací režimu. Mrtvý promluvil.

Že jsou pietní oslavy skromné, je v řádu věcí, po získání svobody není třeba demonstrovat, ale že se prezident nezúčastnil oslav, svou podstatou státních, škoda mluvit. Nejlépe to vyjádřil Petr Placák: „Palach znamenal absolutní odmítnutí režimu lži, přetvářky, kolaborace, ohýbání páteře, ve kterém jsme byli nuceni vyrůstat. Bylo to jeho jméno, na rozdíl od Dubčeka, které nás provázelo po celou dobu normalizace.“

Na Palacha se nedá zapomenout, působí jako hrůzná výčitka, která svou strašlivou obětí hlásí, že existují hodnoty důležitější než sám život. Co to znamená zemřít za druhé? Za společnost neochotnou přijmout takovou oběť.

A proto mnozí považují období normalizačního všeobecného morálního marasmu (žádný člověk není ostrov) dokonce za horší než likvidační režim padesátých let, který vraždil z víry za osvobození z bídy a nerovnosti. To díky teroru měla tehdy neodvratně pronásledovaná část společnosti jasno. Režim se však postupně ideologicky vyčerpal, ztratil generaci mladých (svazáků), a po Pražském jaru byl jen udržovací mašinérií a přežíval z milosti cizí moci, své věřící ztrácel. Stal se však rafinovanější. Nepotřeboval ideologické přívržence, nesnažil se udržet svou víru, netoužil převychovávat, sám se bál po zkušenosti stranických čistek dvousečného teroru. Stačili mu fízlové a donašeči, a tuhle lidskou spodinu získával vydíráním, zastrašováním a nabídkou ubohých materiálních výhod. A všem, zvláště inteligenci, vyhrožoval šikanou, chudou námezdní existencí a mstil se na dětech vzpurných občanů, jimž upíral vzdělání. Stačila mu jen úlitba života ve lži, která křivila charakter, a vytvářela spoluviníky. A režimu se dařilo, lidé chtějí žít. V atmosféře bez naděje vládl dojem, že je tu napořád. Lidé poprvé uvěřili, že je komunismus na věčné časy.

O to nepochopitelnější byl jeho pád. Bouřili se jen výjimeční. Pře o Palacha proto není jen sporem o propastném rozdílu mezi sebevraždou (zoufalstvím) a nejvyšší obětí, „sebevrah pohrdá životem, mučedník smrtí“ (Chesterton), ani otázkou zda proti zlu bojovat se zbraní a nikoli vlastní obětí, ale jaký smysl má čin přesahující politiku, a na rozdíl od devětašedesátého se týká dnes nereflektovaného smyslu kolektivní (národní) existence. Spor je i o samou podstatu organizovaného zla, eschatologie komunismu.

Má totiž hlubší genealogii než nacismus (Jakobíni, Marx, utopisté), hlásá, že svět je třeba odmítnout, je z gruntu špatný, myšlení je třídní, morální jen to, co prospívá otrockému rovnostářství, majetek je krádež, původ všeho zla a proto jeho souputníci dodnes s odporem patří na náš polojasný svět – a říkají mu s Leninem kapitalismus. Mutuje i proto, že se sám rozpadl. Nacismus vyvolal válku, byl rozdrcen, zločiny zdokumentovány a odsouzeny. Pomalé desetinásobné smrti v Gulagu se dlouho nevěřilo. Hitlerismus se svým leninským předchůdcem inspiroval, ale jeho primitivní ideologie eugenického rasového humanismu (nadčlověka) nezastírala brutální kult síly a plavá nadřazená árijská rasa nemohla být univerzálním receptem pro lidstvo. Nacismus získal jen málo neněmeckých věřících přívrženců. Po porážce se jako zlý sen rychle rozplynul.

Maniakální vraždění univerzální komunistické utopie bylo namířeno proti všem, nový člověk se na rozdíl od eugeniky vytvořit nedá, teror byl zhoubnější, samoúčelný. Do psychického i fyzického teroru byli začleněni všichni, i sama nomenklatura, a proto mohl být každý označen za nepřítele a souzen za sabotáž. Budování socialismu bylo trvale ohroženo existencí vnějšího svobodného světa i samou lidskou přirozeností (rodinou, loajalitou, láskou). Stranu však teror ve vlastních řadách vyděsil, Chruščov ustoupil a stranická víra zanikala.

Podstata komunistické moci byla od počátku umně skryta, byla neosobní, „bytostně jinou mocí“ (Preisner). Většina lidí však toto zlo přestávala vnímat. Snad to bylo tím, že se jako těžká mlha rozprostřelo po celé společnosti, ztratilo svůj budovatelský náboj a neosobní ráz všeobecné nevinné kolaborace přestal být vnímán jako problém svědomí. Lidé si na svou degradaci zvykli.

Jan Palach je chtěl probudit. Věřil také v národ.