Psát o kolabujícím knižním trhu je záležitost neveselá, protože na kultuře a především knihách závisí budoucnost společnosti a to jak její ekonomika, tak i její soudržnost. Společnost nevzdělaná, nesečtělá nemůže být inovativní, čili nápaditá, podnikavá, a tudíž ani ekonomicky vyspělá. Často nás mate, že nějaký fachidiot něco úžasného vymyslí, ačkoli jde jen o kuriózní výjimku.

Abychom pochopili problém antinormativní demokracie, stačí porovnání s První republikou. Čtenářů bylo tehdy podstatně méně než dnes, ale vedle laciných trháků na jedno čtení s přidanou užitkovou hodnotou toaletního použití, existovaly i kvalitní drahé knihy, jež i při nízkém nákladu uživily nakladatele i knihkupce (autory jen přiživovaly) a tvořily všeobecně sdílenou vyšší kulturu. Jak to bylo vůbec možné?

Existovala totiž vlivná středostavovská a národní elita, před kterou se skláněla i politická třída, která má v demokracii vždycky podstatně nižší úroveň, jak říká klasik, Alexis de Tocqueville: Demokracie v Americe (1835) a ta rozhodovala o většinovém vkusu, školních osnovách i literárních (národních) cenách. Sekundovali ji nejen literární kritici, někdy jako F. X. Šalda přímo arbitři kulturních hodnot, ale i vážení nakladatelé, kteří se pyšnili svým renomé a vysokou úrovní redakční práce, a odmítali vydávat pokleslé či neprofesionálně napsané knihy. Bylo to i v jejich komerčním zájmu, prestiž prodávala. Dnes máme takových elitních nakladatelů málo a většinou živoří. Za všechny bych jmenoval alespoň jednoho – TORST. Konsensus elity vytvářel kdysi i komerčně užitečný kulturní snobismus.

Od šedesátých let 20. století provází demokracii v Západním světě útok na veškerou autoritu, jediným suverénem je občan ovšem ve statistickém významu. Přikladem může posloužit příběh amerického Klubu knihy měsíce (1926), jehož smyslem bylo z velké knižní nadprodukce vybrat to moderní a hodnotné. Rozhodovala o tom pětičlená porota významných osobností, která měla být pro širokou veřejnost zárukou výběru kvalitní, ale nikoli přeintelektualizované nebo akademické literatury, čili něco jako náš dávný Odeon, když si odmyslíme politickou cenzuru. Předválečná představa, že nějaká porota může udávat společenský a kulturní tón však narazila a klub ztrácel členy, až v roce 1977 zbankrotoval, značku převzal mediální konglomerát Time, Inc. a začal vydávat běžnou komerční všehochuť – kuchařky, romance a poradenskou literaturu v Americe tak populární. Zatímco starý klub chtěl vytvářet vkus a národ pozvedat, ten nový se začal většinovým vkusem řídit. Tahle veliká změna postihla dnes knihovny, muzea, časopisy, rozhlas i televizi a dokonce i univerzitní (humanitní) výuku, kterou přizpůsobila podprůměrné úrovni masového počtu studentů. Samozřejmě abdikace na normy má i nepříjemný dopad na politiku – důvěra v demokraticky zvolené politiky neustále klesá a je možná jen otázkou času (nechci sejčkovat), kdy se dostane na bod mrazu. Samozřejmě Amerika je velká, takže si kvalitní literatura, zvlášť když je podpořena Pullitzerovou cenou, jež si stále drží vysoký standard a je mnohdy i neudělena, trh vždycky najde.

Zdá se, že naší civilizaci pohání dva faktory, píše Fareed Zakaria v proslavené knize Budoucnost svobody: „Demokratizace posiluje občany, i spotřebitele. Pro levici je obtížné kritizovat „kulturu“ ulice a pro pravici připustit, že by nás trh v kulturní oblasti, mohl dovést ke špatným koncům.“

U nás má útok na normativní kulturu obzvlášť virulentní podobu. V souvislosti se zápasem knihkupců a nakladatelů o nulovou sazbu DPH se neustále objevují ankety a průzkumy, které zjišťují mínění obyvatel, jako by neznalost mohla a měla soudit. Četl jsem vyjádření z ankety proti snížení daně prý „ať si sociálně slabší jdou do knihovny.“ Redaktor, jenž takovou nehoráznost publikoval, chce být zřejmě vůči různým názorům demokraticky nestranný, aby časopis prosperoval, anebo neví, že malý trh kvalitní knihy neuživí a proto nebudou – dokonce ani v knihovně ne.

Naprosto neuvěřitelná záležitost z Nymburka, kde chtěl ke stému výročí narození Bohumila Hrabala, možná největšího českého novodobého spisovatele, gymnázium jeho ředitel po slavném žáku pojmenovat. Narazil na odpor studentů i rodičů. A zatímco česká národní banka vydala pamětní minci a ve Francii probíhají autorovy oslavy, polovina žáků prohlásila, že o literátovi neslyšela a jedna dívka se dokonce rozzuřila, že by měla chodit do školy s názvem člověka, o němž nic neví. Ještě před dvaceti lety by se její předchůdkyně zastyděla, mlčela, a možná si šla i něco přečíst, dnes vnucuje svou ignoranci celému světu jako hodnotové kritérium.

Politologická otázka současnosti proto zní – jestliže demokracie, ten jediný sice nedokonalý, ale svobodný svět, který známe, ničí kulturu a vede k tyranii většiny a primitivismu, co dělat?

Je možné nějak ustanovit morální a kulturní normy bez ohledu na voliče? Je vůbec možné nevzdělanost potlačovat a vzdělanost ve společnosti zvýhodňovat?

Biblio, Lit. noviny, duben 2014