Letošní desetileté výročí vstupu postkomunistických států do Evropské unie (z kulturního hlediska západních) je příležitostí k zamyšlení nad tímto gigantickým projektem politického sjednocení evropských národů a snad i možností vyvrátit alespoň některé bludy. Dnes je zřejmé, že tu proti sobě stojí v celé Evropě dva nesmiřitelné tábory a v ostré potyčce mezi nimi je obětí především zdravý rozum. Na eurofilní straně stojí téměř všichni politici všech vládních stran a mocná mašinerie Unie (Komise, europarlament, Evropský soudní dvůr) a několik tisíc nevládních organizací, projektů, včetně mnoha iniciativ státních univerzit, které Unie finančně podporuje. Na straně druhé, s výjimkou některých liberálů, stojí malé, různorodé okrajové strany často levicových nebo nacionálně pravicových radikálů, jedna umírněná euroskeptická strana anglických konzervatistů a vůči Unii značně kritická britská média i stále větší pochybnosti občanů evropských zemí o smyslu budování jednotného státu.

Po velkých dějinných katastrofách a takovou byla první světová válka, ve které Francie vykrvácela, hledají lidé a tím i demokratičtí politici často opačná, neméně iracionální řešení. Poválečný pacifismus a appeasement umožnil Hitlerovu agresi, versaillské mírové dohody vyvolaly v postiženém Maďarsku a Rakousku iredentu, demokracie byla na ústupu a idealistické panevropské představy dvacátých let se po další katastrofální válce začaly prosazovat. Politici si uvědomili, že ponižování Německa je nebezpečné a pokusili se místo staré doktriny rovnováhy sil v Evropě, teď už více než ochotné západní Německo včlenit do projektu integrace. Takovou představu posílila studená válka, čili americký nátlak, který Marshallovu pomoc podmínil založením Evropského společenství uhlí a oceli (1952). Spojené státy evropské v Churchillově a americké rétorice měly být obranným valem proti komunismu. Bipolární nukleární pat, nikoli Unie, jak se sama chlubí, zajistil mír v Evropě, a dlužno dodat, že po tak strašlivé válečné katastrofě a po ztrátě velmocenské imperiální ambice zdevastovaného Německa by byl francouzsko-německý mír zajištěn jistě i bez Unie, ostatně představa nějaké války mezi západními státy by byla tehdy stejně jako dnes zcela absurdní.

Liberální etapa společného trhu evropského společenství měla ohromný ekonomický úspěch a ten vyvolal v život, jak demokratizaci autoritářských režimů (Španělsko, Portugalsko, Řecko), tak i snahu téměř všech západních zemí v Evropě, aby se k hospodářskému společenství připojily, což se postupně stalo. Bezprecedentní poválečný růst životní úrovně přesvědčil (a vlastně i zmátl) občany, že je nastoupená cesta správná. Snad by i mohla být, kdyby vítězil pomalý přízemní pragmatismus.

Maastrichtská smlouva (1992) však všechno změnila, zahájila radikální obrat - antiliberální změnu. Společenství bylo přetvořeno na Unii, čili na vytváření nadřazeného byrokratické aparátu, který oslabuje členské státy a regulacemi glajchšaltuje a trvale (zvláště dotacemi) poškozuje hospodářský život. Hlavním rysem evropských institucí se totiž stala netolerantní praxe francouzského centralismu a naplno se teď už projevuje marně ukrývaný odklon od demokracie, bagatelizovaný výrazem deficit.

Po sjednocení Německa a vstupu další desítky chudých postkomunistických zemí do Unie vznikl německý blok a geopolitická rovnováha mezi Francií a Německem byla porušena (2004) „noví členové by měly využít svého práva mlčet,“ jak se kdysi spíš trpce než ironicky vyjádřil francouzský prezident. Krize jednotné měny, kontinent rozdělila a hegemonii Německa značně posílila. Pro hospodářsky slabší jih byla společná měna nadhodnocená a pro bohaté země severu naopak podhodnocená. A tento stav hluboké nerovnosti trvá a je politicky neřešitelný. Na stranu předluženého kolabujícího jihu s devastující nezaměstnaností (24 – 26 %) se dnes pomalu naklání Francie, která jako bývalý unijní vůdce ztratila svou pozici i prestiž. Dnes už předhonila v euroskepsi i Británii a její politická krize vynesla do popředí nejsilnější ze všech antiunijních stran Národní frontu Marine Le Pen (17 %). Založení krizové společné měny bez fiskání podpory nakonec vyvolalo nový antiunijní „nacionalismus“ (neplést s tím starým) a k ekonomické krizi se přidružila krize politická. Jen prosperita původního hospodářského společenství a obavy ze sovětské agrese totiž politikům umožnily budovat (pro ně tak výhodnou nadnárodní moc). Nyní se stává Unie v očích Evropanů synonymem nevolené a neodvolatelné byrokracie, politickou sinekurou a brzdou hospodářského růstu a k tomu navíc z principu otevřenou nepřizpůsobivým negramotným přistěhovalcům. Heslo anti-imigrace se stalo hlavním tématem letošních eurovoleb. A ačkoli stále ještě mnozí federalisté křičí – více Evropy, původní představa rozpuštění národních států už definitivně vzala za své.

Jednota evropských politiků zatím ale narušena není a jejich střet s realitou politické řešení (federální rozpočet) nemá. Nevíme, jestli dlouhodobá stagnace po čase přece jen přinese zásadní reformu podle představ Angličanů a Holanďanů anebo se Unie rozpadne. Ale protože lze snadno strašit Ruskem i rozvratem, čeká nás zřejmě jen pomalý a postupný úpadek.

Paradoxní je totiž situace Německa, které jediné by mohlo Unii zachránit a integraci dovést do konce. Její politici (z historických příčin) to také ještě donedávna nejhlasitěji v Evropě proklamovali. Jenomže integrace znamená celoevropskou nebo alespoň eurozonní fiskální a hospodářskou rozpočtovou politiku (a ne nějaké ochranné valy nebo bankovní unii) a jsou to němečtí voliči, kteří odmítají vzít na sebe solidární závazky a kteří považují své podhodnocené euro za velkou obchodní výhodu. Představa, že by svůj finanzamt odevzdali do rukou představitelů chudých čí zadlužených zemí, kteří by v Unii většinově rozhodovali, pro ně hraničí s naprostým šílenstvím. Proto jejich politici, ústavní soud i centrální banka hrají dvojí hru a vytvářejí složité myšlenkové konstrukce, jakési zdání, že cesta k absolutnu pokračuje.

Znovu a znovu se potvrzuje, co kritici evropského projektu věděli od počátku. Evropa je civilizační matkou svobodných národů a jednotný lid nelze byrokraticky vytvořit. Impéria vznikají jedině násilím.

Týždeň, 28. dubna 2014