Modus moriendi evropských politiků

15. 05. 2014 | 11:14
Přečteno 3042 krát
29. října A. D. 2004 byl za milióny eur uspořádán v Římě velkolepý mejdan, na kterém se sešlo pětadvacet nejvyšších představitelů evropských států se svým doprovodem. Televizní reportáž řídil slavný Franco Zeffirelli, módní návrhář Valentino navrhl kostým pro uvaděčky, primátor Říma odklonil veškerou dopravu a dodal třicet tisíc řezaných květin. Na piazze před Kapitolem – dávným svědkem oslav Imperium Romanum, kde vrcholila posvátná procesí, vlála teď vlajka s chlubným nápisem Europae Rei Publicae Status – založení evropské republiky!

Hlavy států, premiéři a ministři zahraničí ve starodávné síni Horatiů a Curiatiů slavnostně podepisovali společnou evropskou Ústavní smlouvu, jež měla po mnoha letech příprav dovršit padesátileté úsilí integrace evropských států a přiznat Unii nepochybný status persona iuris se všemi znaky jednotné státnosti.

Na nádvoří paláce se skvěla zbrusu nová velká mramorová pamětní deska, jež hrdě a s odkazem na dávné impérium hlásá – plurimae gentes, unus populus, že se hic et nunc „národy v Evropské unii spojily v ústavě do jednotného celku, s jednotným odhodláním a jednou vládou“.

Pod vlajkoslávou unijních praporců, které nikdo nectí, odvozenou nikoli od apoštolů, ale od náhrdelníku dvanácti Suetoniových císařů, čteme: … EUROPAE GENTES IN POPULI UNIUS CORPUS COALESCERENT UNO ANIMO UNA VOLUNTATE UNO CONSILIO OBSIGNAVERUNT.

Jistě není římská říše jedinou, či dokonce hlavní inspirací pro současnou evropskou ideologii Unie, přesto však nejsou odkazy na slávu pohanského impéria náhodné, jak výstižně v preambuli smlouvy dokazuje i citát řeckého historika a politika Thúkydidése, jenž vyjadřuje odpor vůči athénské demokracii a jehož koncepce většinové vlády politické elity je neslučitelná s dnešní představou liberálního politického řádu. Neboť jak již bylo mnohokrát a zvláště při vyjednávání smlouvy katolickým Irům a Polákům zdůrazněno, je nová Evropa naprosto nový pozitivní projekt a s křesťanskou historií národů Evropy nesmí být ztotožňována. Neměla se snad po tragédii třicetileté války (1914–1945) od své minulosti radikálně odpoutat, jak je také stále připomínáno?

Jedno však mají s Římem všechny imperiální snahy o sjednocení, ať už šlo o cézara, kaisera nebo cara, přece jen společné. Když se ve starém Rakousku děti ve škole učili latinské samohlásky, A.E.I.O.U., vštěpovali si nazpaměť i jejich kryptický význam – Austriae est imperare orbi universo, protože Rakousko, v dědičné Svaté říši římské, stejně jako v Římě korunovaný Karel Veliký, a pozdější sjednotitel Evropy císař Napoleon, neuznávalo hranice. Žádné imperium nezná jiné než dočasné hranice, podle nepřiznaného mínění Evropanů je však jejich univerzalismus falešný – to Západ přece objevil univerzální matematiku, geometrii, filosofii, politiku i estetiku a neméně kosmická a věčná jsou lidská práva a liberální demokracie – finální stadium lidstva – orbi et universo. Ani Evropská unie nesmí mít civilizační hranice.

Po slavné římské ceremonii zbýval už jen souhlas jednotného lidu. K úděsu a konsternaci politiků – nevděčný lid Francie a Holandska, dvou zakládajících států Unie, ústavní smlouvu, kterou za něj všechny vlády podepsaly, jednoznačně odmítl. Ani tahle největší politická blamáž poválečných dějin Evropy však politiky nezalekla, nejsou tak hloupí, aby nevěděli, že evropský lid neexistuje, že jej teprve budují. Rychle se ze svého zděšení oklepali, smlouvu předělali a ratifikovali si ji pod novým jménem mezi sebou (v těch teoreticky neuznávaných národních parlamentech). Představa referenda od té doby už všechny děsí a nová integrační ustanovení je zapotřebí vždy vtělit, či ještě lépe reinterpretovat na základě smluv dosavadních. Mezi politiky všech zemí Unie, téměř všech státostran (vládních koalicí) a občany se ve vztahu k Unii po půl století budovatelského úsilí počal rýsovat příkop, který se ještě o čtyři roky později po úvěrové krizi společné měny prohloubil. Zdá se, že se unus populus poněkud rozdělil a ze severní Evropy se ozývají reformní hlasy politiků (Anglie, Švédsko, Holandsko), které mají hlavně za cíl živelnou, špatně artikulovanou, často zuřivou euroskepsi uklidnit, což značně oslabuje jejich reformátorské úsilí. Jednota evropských politiků ale zatím nijak narušena není a reformátoři mají malou šanci něco podstatného z „acquis communautaire“ změnit. Jak si však vysvětlit zatvrzelou neústupnost volených politiků vůči rostoucí kritice a skepsi občanů? Máme ji snad hledat jen v obraně kariérních výhod politické oligarchie, ve faktu, že „z okna bruselské služební limuzíny vidí svět jinak“ (Theodore Dalrymple).

Klíč k pochopení není snadný a většina kritických článků a knih pochází stále ještě z pragmatické Anglie, která zhroucení Evropského kontinentu za války psychicky přestála (udržela si hrdou samostatnost) a z historických důvodů má také mnohem blíž k anglicky mluvícím národům, jež sama založila i zalidnila a jejichž národní demokracie dobře fungují. Anglické výhrady, jakkoli platné, mnohdy připomínají empirickou pozitivistickou „konstruktivní kritiku“ dávných reformátorů a zakuklených odpůrců reálného socialismu.

Často Unii sice odmítají, ale analyzují pouze její symptomatické chyby v centralistickém plánování bruselské byrokracie – činnost pro činnost, náklady na zbytečnou regulaci, kritizují nejasnou hranici mezi společným či nezbytným, a tím, co náleží do kompetence států, budovatelský optimismus, jenž nezná pokus omyl, nesmyslné edikty a vlastně i nadbytečnou existenci evropského soudního dvora, který automaticky hájí platnost unijních smluv a postrádá nezávislou jurisdikci ostrovní tradice. Poukazují na absenci legitimity unijních orgánů, neodvolatelnost úředníků Komise i jejich astronomické platy a kritizují dotace vůbec, především ty do zemědělství. Seznam stížností na provoz Unie by byl opravdu dlouhý a týká se nejen legitimity, politických a ekonomických problémů, ale i ideologické nadstavby, řečeno marxleninsky, tedy propagaci genderové agendy (zaměstnaneckých kvót), voluntarismu sexuální identity, rovnostářského multikulturalismu (jako by se nesmělo rozhodovat, komu udělit občanství), inflace lidských (a evropských) práv atd. atp. A ačkoli je dnes kritika Unie mezi vzdělanými konzervativními Angličany „de rigueur“, čili naprosto samozřejmá a většinová, něco zásadního ji chybí. Totiž vědomí, odkud se tohle monstrum vzalo, proč má na Kontinentě podporu téměř všech politiků a stále ještě, byť pomalu klesající, podporu většiny obyvatel, kteří se obávají katastrofického rozpadu (nebo dokonce války).

Odpověď možná někoho zaskočí, protože se často píše, že se Evropa sekularizovala a objevil se i nový agresivní ateismus, kterému nestačí, že bylo náboženství vytlačeno z veřejného prostoru, ale chce je ještě zcela oddělit od lidské pospolitosti a uzavřít do soukromí. To je jistě pravda, ve Francii například neexistují podle zákona zázraky a množí se případy, kdy sekularisté požadují odstranění náboženských symbolů. Ve skutečnosti však žijeme v době velkého (politicky prosazovaného) kultu, zdánlivě bez boha, ale na rozdíl od taoismu, buddhismu a stoicismu tato nová fundamentalistická víra ctí a adoruje nadpřirozené božství Člověka – je to náboženství liberálního humanismu. Někdo může namítat, že jde jen o ideologii, jako socialismus, nacionalismus nebo kapitalismus svobodného trhu a podobně. Myslím si, že je to omyl. Politické a ekonomické teorie mají své axiomatické abstraktní principy, ale chápeme-li náboženství jako soubor lidských hodnot a norem, který je založen na víře v nadlidský řád, na rozdíl od teorie relativity nebo matematiky, které nejsou zdrojem společenských norem, potom její pravidla z takového zákona vyplývají. „Víra v boha v liberalismu přežívá a bez tohoto předpokladu by nedávala žádný smysl. „Humanismus uctívá lidstvo, věří, že má Homo sapiens jedinečnou a posvátnou přirozenost, která je to nejdůležitější na světě a dává smysl všemu, co se ve vesmíru děje, je nejvyšším dobrem a všechny bytosti a jevy existují jen pro blaho tohoto druhu,“ píše Yuval Harari, profesor dějin lidstva v nedávno přeložené knize „Sapiens – od zvířete k božskému jedinci“. „Lidství je vlastnost jednotlivých lidí__ a z něho plyne (absolutní) nedotknutelnost svobody. Tato posvátná přirozenost je zdrojem veškeré autority a politické moci a hlavní přikázání (lidská práva) se zaměřují na ochranu svobody, rovnosti a nároků jedince. Mnoho křesťanů pojímá tento sekularizovaný derivát křesťanství pozitivně. Paulínská teologie totiž skutečně zakládá etickou rovnost: „Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši“ (Gal 3,28). Tato rovnost (nikoli nerovné lidské role) ruší antickou vrozenou hierarchii a ve vrcholném středověku vedla kanonické právníky a filosofy k postulátu rovné svobody pro všechny a nakonec vyústila v politický liberalismus demokracie.

Jakmile ovšem odtrhneme a zcela osamostatníme kruté lidské zvíře od nepochopitelné boží lásky, dochází k idolatrii, sebezbožnění člověka se všemi fatálními následky, jež z ní vyplývají. Nejlépe je to vidět na problému lidských práv. Přirozené právo předpokládá autonomii subjektu, jenž dobrovolně uzavírá smlouvu s jiným subjektem, z níž vyplývají předem ustanovená práva a povinnosti. Osvícenství však práva od smlouvy osvobodilo a svoboda subjektu, tak jak to vidíme už v Chartě OSN, získala nový absolutní význam. Právo na život, které mělo chránit jedince před libovolnou ingerencí státu, se stalo nárokem na ochranu před vším, co život ohrožuje – čili permanentní žalobou smrtelného člověka vůči doktorům a finančními požadavky vůči společnosti, která ovšem žádnou smlouvu, ze které by vyplývala restituce, neporušila. Proto současná politologie rozlišuje mezi právy na svobodu (která nic nestojí) a pseudoprávy finančních nároků. Ochrana individuální svobody je tzv. neinvazní, zakazuje překročit státu jisté hranice soukromí, práva nároková vedou paradoxně k opaku – k popření základních svobod, k masivní byť zpočátku zdánlivě benevolentní expanzi státu. Ještě osvícenský filosof Jeremy Bentham viděl v právech jen rétorické cvičení proti tyranii.

Měl pravdu, problematická je i sama koncepce práv na ochranu svobody, protože na sebe nejrůznější požadavky narážejí, existují totiž nadřazené povinnosti, jako pravidla, povolení, požadavek adekvátního trestu, oprávněný zásah do soukromí, externí náklady svobodné činnosti, která musí racionální spravedlnost posoudit, stejně jako nezasloužený trest, krádež, křivé svědectví, útlak a podobně. Jazyk práv je zdravému rozumu spíš na škodu.

Jak to souvisí s Unií? Ta vychází z idolatrie lidství, a proto zakazuje veškerou diskriminaci, chce, abychom viděli a šanovali každého stejně bezohledně. Neuznává liberální hranici mezi státem a společností, zná jen autonomního výsostného jedince. Proto také likviduje vymezené území autonomie rodiny a národa (společenství svobodné vzájemnosti) a tím ničí i demokracii národního státu. Jenže práva jednotlivce, mají-li existovat, jsou svázána s respektem k svrchované státní moci (Philippe Raynaud in Pierre Manent: „Proč existují národy“, CDK), a ta umožňuje politiku, samozřejmě z podstaty partikulární. Tím, že Unie odvozuje svou nadřazenou vládu ze všeobecnosti univerzálního lidství, nahrazuje politiku mocí soudní (ve skutečnosti jen zdánlivě) a řešení partikulárních problémů zobecňuje na věčný zákon. Zajišťuje se tím před politickým nesouhlasem, podobně jako se před kritikou bránilo zákonodárství totalitní, jež odvozovalo své právo rovněž fiktivně z gnóze, byť zcela jiné historio-filosofie. Nefunguje ani jedno ani druhé, proto téměř všechno, co dělá, je tak nesmyslné. Život společenství a politiku nelze beztrestně podřídit abstrakci, ani racionálně zevšeobecňovat do věčného práva – tím vzniká větší chaos, než zná nedokonalá, leč opravná národní demokracie. Ve skutečnosti je Unie imperiální vládou (oligarchie politiků) bez lidu v hájemství ideologie a opírá se o představu všeobecného v budoucnosti globálně sjednoceného lidstva. Ponechávám stranou, že za maskou společenství se může někdy skrývat hegemon.

Novodobý kult božského jedince mate křesťany a lidové strany v europarlamentu s kultem lidství kolaborují. Je to tím, že hlásá důstojnost lidské autonomní osoby. Omyl spočívá v ontologické představě, jako by člověk, stvořený k obrazu Božímu, byl automaticky morálně nadřazen nad všechno stvoření, jako by mu nehrozila bestialita, kterou příroda nezná. Člověk je svobodný, a tím i paradox – může být více i méně. Jestliže tvůrci Charty práv byli po válce zděšeni z hrůzné genocidy a kolektivistické zuřivosti nacismu, chápeme, proč chtěli povýšit jedince nad stát i nad kolektiv, což jistě v metafyzickém smyslu platí, ale neměli zapomenout, že člověk není ostrov a absolutizace individua nad politiku a legitimitu demokratického kompromisu, jak vidíme v případě Unie, rozvrací tu nejmenší soukromou společnost vzájemnosti (rodinu) i tu širší – národní. Byly to právě křesťanské obce, z nichž povstaly tak intenzivní evropské národy, a není pravděpodobné, že budou lidé někdy milovat lidstvo více než svůj domov a svou rodnou zem.

Kontexty 2/2014

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen pro korektní a slušně vedenou debatu. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. Pokud Váš text obsahuje hrubé urážky, vulgarismy, spamy, hanlivá komolení jmen, vzbuzuje podezření z porušení zákona, je celý napsán velkými písmeny či jinak odporuje zdejším pravidlům, vystavujete se riziku, že jej editor smaže.
Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů.
Libor Stejskal, editor blogů (blogy@aktualne.cz)

blue napsal(a):

já jsem prostě hloupej, nevím co tím chtěl autor říci. Že EU rozbíjí rodinu? a národy?...to asi ne.. Že je v lidské přirozenosti mít více rád svoji rodinu a vlastní národ, než EU? To asi jo.. ale EU to neodsuzuje k zániku.

jinak pane autore, pro lidi nepodléhající tmářským smyšlenkám o bohu může být skutečně myslící bytost vrcholem evoluce vesmíru.

Co je dva tisíce let trvající křesťanské poblouznění proti 13 miliardám let reality?
15. 05. 2014 | 12:27

antisosan napsal(a):

Autor uvádí:

"Novodobý kult božského jedince mate křesťany a lidové strany v europarlamentu s kultem lidství kolaborují. Je to tím, že hlásá důstojnost lidské autonomní osoby."

Autore jen Vás to mate a chcete křesťany do svého ateistického tábora, ale křesťany to nemate naopak využívají EU jak jen to jde.
Všichni ti ateisti z řad levice a pravice, kteří přijali ideologii idolatrie se totiž nedokáží rozmnožovat. Křesťané ano.
Kdo je dalším přirozeným spojencem vůči idolatrii - no přece muslimové.
Takže za sto let EU budou ovládat muslimské a křesťanské strany.
Strany idolatrie budou marginalizovány, protože ateistky a idolatričky se nerozmnožují - nemají totiž rády děti, překáží jim v kariéře. To je bohužel i osud i Vaší strany autore jíž jste členem, protože ta zastává ateismus reprodukce neschopný.
Váš antisosan
15. 05. 2014 | 12:38

Viola napsal(a):

"Nová Evropa je naprosto nový pozitivní projekt a s křesťanskou historií národů Evropy nesmí být ztotožňována."

VE ŠPANĚLSKÉM Madridu se nachází neobvyklá socha. Její vzhled i název — „Padlý anděl“ — nemusí člověka, který si sochu prohlédne jen zběžně, vůbec překvapit. Bližší prozkoumání však odhalí, že se nejedná o pomník nikomu jinému než Satanu Ďáblovi.

Návštěvník Španělska, které je tradiční katolickou zemí, očekává, že uvidí sochy andělů nebo „svatých“, ale jistě ne sochu zasvěcenou vládci démonů. Nicméně španělský sochař devatenáctého století Ricardo Bellver se rozhodl tuto tradici prolomit. Znal epos Johna Miltona Ztracený ráj, který popisuje, jak byl Satan kvůli své vzpouře a pýše vypuzen z nebe. A právě tento dramatický pád zachycuje socha, kterou Bellver dokončil v roce 1874.
nebo
merická Satanova církev prezentovala projekt Satanova pomníku, který jeho následovníci hodlají postavit před budovou Kapitolu v Oklahomě, kde sídlí vláda státu.

Více než dvoumetrová socha má, podle záměru autorů, nahradit monument věnovaný biblickému desateru.

Satan je zobrazen v podobě Baphometa, tvoru s kozlí hlavou, ženským tělem, rozdvojenými kopyty a párem křídel. Baphomet sedí na trůnu obklíčený usmívajícími se dětmi.

A pak se divme.
15. 05. 2014 | 13:00

VFISCHER napsal(a):

TO SE TO FILOZOFUJE !

Skutečnost, že se na planetě přemnožila lidská smečka, která se od pradávného dávna řeže ohněm a mečem o zdroje, území a moc a zakrývá to pláštíky ideologie a národnostní nesnášenlivosti a nenávisti je trvalá existenční realita od neolitu až do dneška. Kdy a jak nakonec svou planetu vyžere a zničí, je ve hvězdách, stejně tak, jako která ideologie, filozofie, nebo novodobá víra povede ke konečnému zmasakrování všeho lidstva. Zatím stále platí zákony džungle, chyť jak můžeš, urvi co můžeš a zabij, nebo budeš zabit. Přežití lidstva na planetě determinuje neutuchající, neukrotitelná agresivní chamtivost zločinců ovládajících globalizující se společnost. Někteří zazobaní zbohatlíci o tom dokonce píšou filozofické traktáty, ale kdyby se měli vzdát svého blahobytu, bylo by konec žvástů.
15. 05. 2014 | 13:05

strýc virus HxNx napsal(a):

Život společenství a politiku nelze beztrestně podřídit abstrakci, ani racionálně zevšeobecňovat do věčného práva – tím vzniká větší chaos, než zná nedokonalá, leč opravná národní demokracie.
--------------------------

Jak to že ne? A co staletí středověku i novověku pod kuratelou křesťanství?
15. 05. 2014 | 13:35

17, 5 bilionů dolarů vrátit nejde napsal(a):

"....Jistě není římská říše jedinou, či dokonce hlavní inspirací pro současnou evropskou ideologii Unie, přesto však nejsou odkazy na slávu pohanského impéria náhodné, jak výstižně v preambuli smlouvy dokazuje i citát řeckého historika a politika Thúkydidése,..."
http://cs.wikipedia.org/wiki/Th%C3%BAkydid%C3%A9s

"Thúkydidés, řecky Θουκυδίδης, (460-455 př. n. l. - asi 399 př. n. l.) byl řecký historik, politik, autor klasického díla Dějiny peloponéské války. Je považován za zakladatele historické monografie omezené časově na historii soudobou.

Je také považován za otce politické školy realismu, která vysvětluje vztahy mezi státy spíše na základě moci než práva [zdroj?]. Jeho text bývá studován na vojenských školách, a "Dialog s Méliskými" je jedním ze studovaných textů na studiích mezinárodních vztahů."

Za první pevný bod římských dějin je pokládán okamžik sepsání zákona dvanácti desek v roce 450 př. n. l. Tímto zákonem bylo poprvé písemně zachyceno zvykové právo, týkající se především oblasti občanského a trestního práva, stejně jako procesního řádu,
To byloThudýdidovi cca tak 5 let, pak měl šanci sledovat pohanské imperium ještě tak 45 let, imperium ale trvalo dalších cca 800 let..
15. 05. 2014 | 13:42

z obou stran napsal(a):

Až k obratu "jejichž demokracie dobře fungují" nebo taknějak jsem vydržel číst.
Pak začalo být zřejmé, kde se autor rozhodl začít lhát a nechal jsem toho.
Žádné známé demokracie nikdy nefungovaly dobře. Také to nikdy nebylo jejich účelem, ať v dobrém nebo zlém.

Škoda toho pěkného začátku s římskou operetkou a Thukydidem; náš vyučující dějepisu ho miloval.
15. 05. 2014 | 13:44

17, 5 bilionů dolarů vrátit nejde napsal(a):

Nehledě na to, že v době, kdy žil Thúkydidás tak žádné římské " imperium" (jak jsme jej zvyklí rozumět/ neexistovalo.

Ostatně není to poprvé, kdy blecha skáče staletími jak potrhlá.
15. 05. 2014 | 13:56

17, 5 bilionů dolarů vrátit nejde napsal(a):

- dés, pardon...
15. 05. 2014 | 13:57

Jáchym napsal(a):

Tak tohle je, přiznám se, velmi zajímavý způsob útoku na Evropskou unii.
Takové argumentační kaťuše aneb "Stalinovy varhany" , jak jim říkali Němci.

Docela by mě zajímalo, jestli, případně co na to řekne Pepa Řepa - a jestli pustí do ringu kohouta Fandu nebo raději svého filosofického guru...(Já bych uvítal nejprve druhého a pak nechal Fandu pohrábnout ring).

A strašně bych uvítal polemiku pana Pehe s tímto článkem!
(Pokud vím, jsou pan Pehe a pan Tomský kamarádi, neměl by to být problém ;-)
*****************************************************************************************
Na rozdíl od předřečníků bych se na toto třasovisko nepouštěl bez pořádné analýzy celého textu.
Je to prokomponované a je tam nastraženo pár hrábí, na které se dá šlápnout, až lebka zaduní.
Ani se nechce věřit, že to psal obvyklý prvoplánový táborový řečník Tomský.
15. 05. 2014 | 14:55

češka napsal(a):

Pane Tomský, jsem moc ráda, že jsem se sjednocené Evroty, u jejíž kolébky stál svatý Václav, dožila. Vždyť ten proces sjednocování trvá již 1000 let.
Teď už nám chybí jen přijmout Euro a přiznat si, že jsme provincií mocné říše.
Na místo "politiků" dosadit úředníky, dohlížející na správné vybírání daní, postavit limes, aby si každý uvědomil, co je uvnitř, a co venku.
Američané již ruší některé vojenské okupační základny v Německu, jako např. v Heidelberku.
Evropa patří Evropanům. Zbývá převychovat "otroky", neboli imigranty, v řádné občany mocného imperia.
15. 05. 2014 | 15:15

Al Jouda napsal(a):

Pokud by EU zlikvidovala náboženství, tak má moje sympatie !
15. 05. 2014 | 15:49

z obou stran napsal(a):

Na Jáchymovu přímluvu jsem text dočetl do konce.
Věta "Proto současná politologie rozlišuje mezi právy na svobodu (která nic nestojí) a pseudoprávy finančních nároků" je zase spin.
Finanční nároky představují ve skutečnosti jediné fungující právo a nejsou v žádném případě pseudo.
Všechno ostatní je ideologická omáčka, podobně jako korespondence sv. Pavla.

Jak je to se svobodou objevili již klasičtí političtí ekonomové a nemuseli jsme tedy čekat na Tomského. Jediná svoboda, kterou má člověk od boha (a přírody) je zemřít hlady.
Všechny ostatní svobody poskytuje lidská společnost v závislosti na svém stavu a myšlenkové náplni.

Intenzívní evropské národy povstaly za nějakých 800 let vývoje z původně pohanských národů, které z křesťanských misionářů vytahovaly střeva vratidlem.
Poznatek, že je pan Tomský nepřítelem svobody není potřeba podepírat četbou tak dlouhého textu, stačí vědět že je tomista a nejspíš i jezovita.
Nikdy jsem nezpochybňoval Tomského kapacitu k formulování složitě matoucích textů.
Když se vynasnaží.

Po cestě jsem se vrátil k Thukydidovi a pustil si rovnou také Periklovu řeč, v které říká v čem tkví nárok člověka na identitu (a tedy svobodu); v žádném případě to není nějakým darem zvenku.

Lidé jako Tomskij by rádi naše duševní hodiny přestavili na čas před tou třicetiletou válkou. Nejraději před tou opravdovou.
Aby ji mohli spustit znovu.
15. 05. 2014 | 15:59

šašek z Jihlavy napsal(a):

Teď si o volných chvílích čtu o době barokní v Habsburské monarchii. Nevidím rozdíl v chování tehdejších a dnešních vládců. Zvl. v době panování Leopolda I. a jeho potomků si potrpěli na reprezentaci, a to se táhne po všechny časy dodnes. Vždy to zaplatí lid. Není už na čase zatrhnout věrchušce trachtace za veřejné peníze? Nechť se politici sejdou, rokují a usnesou se na čemkoliv, ale pak hezky za své napapat, nabumbat a hajdy domů, platy sice nic moc, ale na uživení to stačí.
Takový exministr Němec uměl pořádně provětrat kasu na repre-akce a po odchodu do advokacie se přisál na státní struky, kde saje dodnes. Doživotní kojenec, i hlavu má tak velikou. Kdyby tam dali koně, který má větší hlavu, byly by výstupy zhruba stejné. Ještě by je zahradník zužitkoval v pařeništi.
15. 05. 2014 | 16:12

strýc virus HxNx napsal(a):

17,5 bilionu 13:42

promiňte, možná jsem Vás nepochopil, ale klást vedle sebe
dějiny starého Řecka a starého Řecka tak, jak jste to učinil skrze osobu Thúkidyda mi přijde poněkud zavádějící.
byla zde přece dříve aténská demokracie nežli římská republika.
například.
15. 05. 2014 | 16:43

strýc virus HxNx napsal(a):

oprava: "...klást vedle sebe dějiny starého Řecka a starého Říma"
tak to mělo být správně. omlouvám se.
15. 05. 2014 | 16:44

strýc virus HxNx napsal(a):

šašek z Jihlavy 16:12

cheche, s tím ministrem Němcem jste to hezky načrtnul.
lépe než mnohý zde publikující karikaturista - nebudu jmenovat.
15. 05. 2014 | 16:47

aga napsal(a):

Přidávám se k názoru, že začátek dobrej - konečně někdo naznačuje, že Unie má nějaký jiný význam, než je "jejímu lidu" podsouváno. Pak nás ovšem Tomský jak křepelka od hnízda odvádí právě od toho jejího pravého smyslu, od toho jejího pravého boha (kterému jsou národy obětovány pouze symbolicky - zatím...)
15. 05. 2014 | 17:09

17, 5 bilionů dolarů vrátit nejde napsal(a):

strýc virus HxNx
Ta první citace je od pana Tomského.
To on tvrdí, že pohanské /římské/ imperium nějak charakterizuje Thúkydidés, který ale umřel ještě v čase, kdy žádné římské imperium neexistovalo, ani v náznacích svého budoucího vývoje. Tehdejší moc měla co dělat s tím, aby se udržela v stávajících hranicích, anexe dalších území nastala až v době, kdy nebyl Thúkydidés již několik generací mezi živými.
15. 05. 2014 | 17:35

šašek z Jihlavy napsal(a):

Tohle stojí za shlédnutí - pobaví a nasere současně:

https://www.youtube.com/watch?v=BUSR5RDFJqQ
15. 05. 2014 | 17:58

strýc virus HxNx napsal(a):

17,5 bilionů

o.k., omlouvám se. pak mi to dává smysl, ty jeho nesmysly. :-)
15. 05. 2014 | 18:30

Jáchym napsal(a):

Z obou stran:
nenapadlo mne posuzovat Tomského text coby zdroj informací, beru ho jako propagandu.

Co se týče jeho schopností konstrukce složitějších textů různého stádia zmatenosti - to bych si ani nedovolil o ní pochybovat... na to stačí nastříhat několik desítek knih, nasypat to do klobouku a posadit k tomu papouška nebo YosifaK.

Pravda, pochyboval jsem o tom, jestli se pan Tomský coby propagandista dostatečně snaží nebo jestli jeho schopnosti nezačínají erodovat věkem a příliš jednostranným namáháním.

Tady mne zaujal spíše posun v argumentaci a cílech útoků..
Protože nepochybuji, že zastupuje širší komunitu a že se jedná o útok koordinovaný, zaujalo mne to.

Je-li Tomský jezovita, to fakt nevím - ale zajímala mne reakce Pepy Řepy, který jezovitou je.
Já bych Tomského s jeho vnitřním starozákonním přesvědčením řadil k věrným synům Izraele.
Nevylučuji, že je formálně křesťan, ale pak mu nutně musí vadit, jak ten Ježíš z Nazaretu to slibně se rozvíjející židovské křesťanství ošklivě pokazil svou láskou k člověku :-), :-( .

Nicméně článek považuji za zdařilý vějíř pro mnohé akceptovatelných argumentů - a několika čertových kopýtek (nad drobnou koninou bych velkoryse mávl rukou).
Prostě - na to, že to napsal Tomský, se jedná o nadstandart. Třeba jinam píše jinak.
***********************************************

Nicméně
15. 05. 2014 | 22:28

MA napsal(a):

ne propaganda, ale panika . )
16. 05. 2014 | 02:11

Jáchym napsal(a):

Nedá mi to - asi bych měl upřesnit:
Zavtipkoval jsem si:
"Nevylučuji, že je formálně křesťan, ale pak mu nutně musí vadit, jak ten Ježíš z Nazaretu to slibně se rozvíjející židovské křesťanství ošklivě pokazil svou láskou k člověku :-), :-( . !

Měl jsem na mysli UNIVERZÁLNÍ láskou k člověku, včetně lásky k člověku tak či onak nevyvolenému. Tomského považuji za velkokaliberního elitáře. Soudím ovšem výhradně z jeho politických článků, které se mi dostanou do ruky či na displej.

Odhlédneme-li od motivů, z nichž kritiku nejspíš napsal, je ale závěr článku minimálně hodný zamyšlení.

Doba je proklatě turbulentní.
Když už třeba i členové Thea party a staří američtí jestřábové zcela pragmaticky vystupují jako mírotvůrci ve srovnání s Obamovými demokraty a (některými) tuzemskými socdemáky, je třeba bezmocně přiznat, že doba vymknuta z kloubů šílí.
16. 05. 2014 | 09:27

tomskij je příliš subtilní podvodník napsal(a):

Jáchyme
Ron Paul tohle hlásal vždycky. Proto jeho příznivce nechávali z předvolebních shromáždění republikánů vynášet policií za použití pendreků, ačkoli šlo nominálně taky o republikány.
Bratřím Kochům musel lézt z nosních dírek.
Každý, kdo se, třeba jako Ross Perot nenadchne pro kasínové finančnictví má v americké politice potíže.
Je to diktatura gamblerů.
A testosteronových slepic jako Powerová a spol.
16. 05. 2014 | 10:31

Jáchym napsal(a):

multinick 10:31
Díky,
přiznám se, že jsem hodně mizerný politolog (alespoň tohle mám společné s Tomským).
16. 05. 2014 | 11:14

Jáchym napsal(a):

Multinicku (a ostatní)
jako důkaz své politováníhodné ideové neukotvenosti předkládám svůj příspěvek pod posledním Hvížďalou - 16. 05. 2014 | 10:56 .

Sypu si popel na hlavu.
(Připadá mi, že dnes zuří válka Idejí - proti myšlenkám a myšlení.)
16. 05. 2014 | 11:25

aga napsal(a):

Jáchyme

ale tak tomu bylo vždycky, a vždycky bude - hlavně proto, že myšlení je jen slouhou cítění, a ani o tom pořádně neví.
16. 05. 2014 | 12:08

Jáchym napsal(a):

Ago,
mně to povídejte, nejsem úplně blbej ( jen o to občas usiluji).

Jenže ono jde hlavně - a snad jedině - o rovnováhu.
To máte jako rovnováhu sympatiku a parasympatiku:
Převaha jednoho či druhého může být pro organismus smrtelná.

I společnost - jakákoli - je organismus.
Mimochodem - mám rád pojem "exteligence", určitě ho znáte.
16. 05. 2014 | 12:42

aga napsal(a):

Jo, a i společnosti - jako jakékoli organismy - se rodí a umírají, a nežijí věčně v nějaké rovnováze. To jsou ty paradoxy: abychom mohli hledat rovnováhu, musíme být mimo ni.
16. 05. 2014 | 12:50

Jáchym napsal(a):

Ago,
existuje cosi jako DYNAMICKÁ rovnováha.
Existuje cosi jako evoluce.
Možnost zrychlené adaptace pomocí výběru z různých (byť i nutně zjednodušených) mentálních modelů reality.

Já taky nepřeceňuji rozdíl mezi šimpanzem a Pan Narrans, co se vytahuje, že je moudrý.
Leč přece jen bych byl rád, kdyby třeba Tomský nebo Hvížďala - když už z profese musí při vyprávění švindlovat - tak alespoň nepředstírali, že jsou tady ve funkci veřejného intelektuála.

To už je mi milejší Diágo Urban, YosifK nebo další hrdí a otevření sociopaté.
16. 05. 2014 | 14:35

aga napsal(a):

Jáchym

Jestli to existuje, to je otázka. Každopádně my to tím, že hodíme do placu taková slova, rituálně vyvoláváme z říše stínů :)

Ale z definice je život prostě nerovnováha, právě to, že osciluje mezi opačnými krajními póly jej odlišuje od dokonalé "mrtvé" rovnováhy středu a činí životem v materiálním slova smyslu.

Ale jo, já se nepřu. Jen znovu poukazuju na to, že i závěrem svého minulého příspěvku potvrzujete vládu citu nad myšlením. A tak je to dobře, tak to má být.
16. 05. 2014 | 14:45

Jáchym napsal(a):

16. 5. 2014
"K roli křesťanství v dějinách Evropy

Petr Kužvart
Text věnuji Tomáši Halíkovi, nádhernému předobrazu mefistofelského ďábla!"
********************************************************************************************
http://blisty.cz/art/73243.html

(S obsahem článku se neztotožňuji, je na můj vkus příliš tendenční, nicméně některé známé věci bohužel shrnuje hezky, resp. hezky ošklivě).

S názorem na Tomáše Halíka souhlasím o chlup více; koneckonců proč by byl jinak učiněn rádcem Václava Ruzyňského, že.
Tenkrát mi to bohužel nedocvaklo. Mea culpa.

Když ho teď poslouchávám na ČR2 v pořadu Jak to vidí, zírám jako puk.

Mea maxima culpa.
16. 05. 2014 | 20:05

aga napsal(a):

Právě jsem to taky dočetl, a nemám, co bych k Vám dodal.
To věnování mě moc pobavilo.
16. 05. 2014 | 20:42

Přidat komentář

Tento článek byl uzavřen. Už není možné k němu přidávat komentáře ani hlasovat

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mittner Jiří · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Táborský Adam · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy