Izrael – znamení, jemuž budou odporovat
Šedesát krutých let už je tu židovský stát. Jediný stát na světě, který vznikl se souhlasem světa (OSN), a jediný, jehož existence je neustále zpochybňována. Izrael je také jediný, jehož svět nutí, aby uzavřel kompromis se svými nepřáteli, kteří kompromisy neuznávají a usilují o jeho zničení. Přežil už pět válek se svými sousedy, a přestože na jeho území denně dopadají rakety a občas vybuchují i lidské sebevražedné bomby, poskytuje elektřinu a nemocnice svým útočníkům.
Každá vojenská akce Izraele je vykládána jako nepřiměřená odveta nebo přímo agrese, ba dokonce i snaha skrýt se před útočníky za zdí, je mnohými vykládána jako zločin. A přitom je jen otázkou času, jak prohlásil nedávno Hassan Nassrala, vůdce Hizbaláhu, kdy bude Izrael napaden z Libanonu a z druhé strany z Gázy bojovníky Hamasu, stejně jako Hizbaláh vyzbrojenými (a zfanatizovanými) iránskou ideologií totální války.
A přestože se válečná mračna hrozivě stahují, svět mlčí; žádné protesty a sankce proti ajatoláhům, ba ani pokus o blokádu Gázy a Libanonu, kam nepřetržitě proudí zbraně. Realpolitiku vůči malému státu znají Češi dobře z roku 1938. Jak však vysvětlit světovou nechuť, a někdy i nenávist, která tak ochotně naslouchá arabské propagandě? Vždyť sama Liga národů (1922) jednomyslně uznávajíc nárok židovské diaspory na starou domovinu, pověřila Británii, aby rozdělila Palestinu (poměrně málo osídlenou) na dvě části. Britové však vytvořili ze dvou třetin území Jordánsko – dnes bychom řekli palestinský stát, ale židovský stát vzhledem k odporu Arabů nikoli. Když v roce 1948 vznikl, vrhli se na něj sousední státy, zničit jej však nedokázali, tak alespoň internovali všechny uprchlíky do táborů jako načasovanou lidskou bombu, odmítli jim poskytnout občanství, místo, aby je absorbovali nebo prohlásili za Jordánce. A tak vznikl palestinský národ. Přestavme si analogicky, že by Němci po válce zavřeli šest miliónů vyhnaných Němců v utečeneckých lágrech. Dnes by na hranicích Polska a Česka čekalo osmnáct milionů nešťastníků na návrat.
Neochota arabských států ke kompromisu zničila, a stále ničí existenci miliónů palestinských Arabů. Člověk by chápal, že s nenávistí dialog vést nelze, ale proč je tedy Evropany napadána druhá oběť - Izrael?
Byla to především západní levice a Sověti, kteří po šestidenním vítězstvím Izraelců (1967) náhle prozřeli, a pochopili, že Izrael nikdy nebude modelovým socialistickým státem, a že to vlastně on porazil jejich modlu - Sovětský svaz. Státy sovětského bloku zrušily s Izraelem diplomatické styky – první delegitimizace státu. Ruští Židé si vynutili právo na odchod – první velká trhlina v železné oponě. Na Západě se dostali do střetu s akademickými marxisty – první vážný konflikt o podstatě leninismu na levici. A tak se Židé, nejen Izrael, postupně stali nepřáteli akademie, která se dodnes od marxismu neodpoutala (za to se od ní odpoutala většina Židů), a v antiizraelské rétorice se objevil špatně zastíraný pravěký antisemitismus.
A Izrael? Kupodivu se mu daří ekonomicky i v obležení, získal milión přistěhovalců, a stále přicházejí noví, zatímco Palestinci začínají znovu emigrovat. Fanatici z Hizbaláhu jim totiž nedávají žádnou naději na stát, a děsí vidinou ajatolácké diktatury, a nejen je, také Egypt s Jordánském. Ti dnes přemýšlí znovu o zajordánské konfederaci, protože palestinský stát už není ani v jejich zájmu.
A Židé? Ztratili západní levici, získávají však kupodivu křesťany. Zdá se, že prastarý spor dvou židovských náboženství je na politické úrovní už minulostí. Není divu. Po devatenácti stoletích perzekuce obnovili Židé svůj stát, jazyk a kulturu. Uhájili jej proti naprosté přesile diktátorů, za nimiž stála totalitní velmoc, a dnes jej opět hájí proti přesile nelítostných vyznavačů totalitního politického náboženství, za nimiž stojí nová velmoc. Nemáte někdy podivný pocit, že Izraelci bojují i za nás? Že tenhle nepatrný starověký národ, (dvě desetiny jednoho procenta lidstva), je něčím výjimečný, a to nejen svými zástupy vědců a umělců, ale i tím jakou pozici zaujímá v dějinách? Vždyť nikdo nikdy netrval tolik jako Židé, a s takovou urputností na tom, že dějiny mají vznešený účel a lidstvo osud.
Le Chájim, Israel!
Psáno pro deník E15
Každá vojenská akce Izraele je vykládána jako nepřiměřená odveta nebo přímo agrese, ba dokonce i snaha skrýt se před útočníky za zdí, je mnohými vykládána jako zločin. A přitom je jen otázkou času, jak prohlásil nedávno Hassan Nassrala, vůdce Hizbaláhu, kdy bude Izrael napaden z Libanonu a z druhé strany z Gázy bojovníky Hamasu, stejně jako Hizbaláh vyzbrojenými (a zfanatizovanými) iránskou ideologií totální války.
A přestože se válečná mračna hrozivě stahují, svět mlčí; žádné protesty a sankce proti ajatoláhům, ba ani pokus o blokádu Gázy a Libanonu, kam nepřetržitě proudí zbraně. Realpolitiku vůči malému státu znají Češi dobře z roku 1938. Jak však vysvětlit světovou nechuť, a někdy i nenávist, která tak ochotně naslouchá arabské propagandě? Vždyť sama Liga národů (1922) jednomyslně uznávajíc nárok židovské diaspory na starou domovinu, pověřila Británii, aby rozdělila Palestinu (poměrně málo osídlenou) na dvě části. Britové však vytvořili ze dvou třetin území Jordánsko – dnes bychom řekli palestinský stát, ale židovský stát vzhledem k odporu Arabů nikoli. Když v roce 1948 vznikl, vrhli se na něj sousední státy, zničit jej však nedokázali, tak alespoň internovali všechny uprchlíky do táborů jako načasovanou lidskou bombu, odmítli jim poskytnout občanství, místo, aby je absorbovali nebo prohlásili za Jordánce. A tak vznikl palestinský národ. Přestavme si analogicky, že by Němci po válce zavřeli šest miliónů vyhnaných Němců v utečeneckých lágrech. Dnes by na hranicích Polska a Česka čekalo osmnáct milionů nešťastníků na návrat.
Neochota arabských států ke kompromisu zničila, a stále ničí existenci miliónů palestinských Arabů. Člověk by chápal, že s nenávistí dialog vést nelze, ale proč je tedy Evropany napadána druhá oběť - Izrael?
Byla to především západní levice a Sověti, kteří po šestidenním vítězstvím Izraelců (1967) náhle prozřeli, a pochopili, že Izrael nikdy nebude modelovým socialistickým státem, a že to vlastně on porazil jejich modlu - Sovětský svaz. Státy sovětského bloku zrušily s Izraelem diplomatické styky – první delegitimizace státu. Ruští Židé si vynutili právo na odchod – první velká trhlina v železné oponě. Na Západě se dostali do střetu s akademickými marxisty – první vážný konflikt o podstatě leninismu na levici. A tak se Židé, nejen Izrael, postupně stali nepřáteli akademie, která se dodnes od marxismu neodpoutala (za to se od ní odpoutala většina Židů), a v antiizraelské rétorice se objevil špatně zastíraný pravěký antisemitismus.
A Izrael? Kupodivu se mu daří ekonomicky i v obležení, získal milión přistěhovalců, a stále přicházejí noví, zatímco Palestinci začínají znovu emigrovat. Fanatici z Hizbaláhu jim totiž nedávají žádnou naději na stát, a děsí vidinou ajatolácké diktatury, a nejen je, také Egypt s Jordánském. Ti dnes přemýšlí znovu o zajordánské konfederaci, protože palestinský stát už není ani v jejich zájmu.
A Židé? Ztratili západní levici, získávají však kupodivu křesťany. Zdá se, že prastarý spor dvou židovských náboženství je na politické úrovní už minulostí. Není divu. Po devatenácti stoletích perzekuce obnovili Židé svůj stát, jazyk a kulturu. Uhájili jej proti naprosté přesile diktátorů, za nimiž stála totalitní velmoc, a dnes jej opět hájí proti přesile nelítostných vyznavačů totalitního politického náboženství, za nimiž stojí nová velmoc. Nemáte někdy podivný pocit, že Izraelci bojují i za nás? Že tenhle nepatrný starověký národ, (dvě desetiny jednoho procenta lidstva), je něčím výjimečný, a to nejen svými zástupy vědců a umělců, ale i tím jakou pozici zaujímá v dějinách? Vždyť nikdo nikdy netrval tolik jako Židé, a s takovou urputností na tom, že dějiny mají vznešený účel a lidstvo osud.
Le Chájim, Israel!
Psáno pro deník E15