Na pulty (některých) knihkupectví v těchto dnech přichází opravdu podivuhodná kniha pod názvem Přervaný život, která už obletěla svět, a nad kterou jsem užasl. Zatímco snad každý slyšel o denících Anny Frankové; vášnivé zápisky holandsko-ruské Židovky Esther Hillesum od března 1941 do října 1942, byly pro mne překvapením. Vždyť také ležely více než čtyři desetiletí někde v zapomnění. Vzdělaná a literárně nadaná sedmadvacetiletá dívka v nich popisuje těch tíživých nekonečných dvakrát devět měsíců pouhých dvou okupačních let, kdy se postupně uzavírá mučivý kruh šikan, zákazů a omezení, aby nakonec vyústil v genocidu.

Mohly by být pláčem Israele nebo otřesnou diagnózou organizovaného zla a děsivých lidských slabostí, tak jak je poznáváme v literatuře holokaustu (šoa): území bez boha, naprosté zhroucení morálky i minimální lidskosti, banalita zla „nevinných katů“ a vzteklé úsilí likvidovaných přežít za každou cenu. Její zápisky otřesné jsou – ale přesně naopak. Etty (jak jí oslovují přátelé) sestupuje nebo spíš proniká pod tlakem extrémních podmínek a svého jungovského učitele do podzemí svého vlastního já a podává nám o tom autentické a doslova faktografické svědectví.

Otřesen je otrlý čtenář, zvyklý dojímat se nad utrpením oběti, zvyklý na fascinující zprávy z pekla a nikoli na vnitřní zápas se zlem; začíná sice chápat, že je dobro a zlo zcela odděleno v kosmickém slova smyslu, že už nejde o přežití - jde jen a jen o přežití duše. Jenomže téhle dívce, nevychované v náboženství, nejde vůbec o morálku, ba ani o osobní zbožnost, ty chápe jenom jako mrtvé konvence, touží žít v míru a v lásce především se sebou a celým lidstvem. Cítí onu zvláštní jednotu a bratrství lidstva. Cítí to, na čem židé trvali tisíce let: že dějiny mají účel a lidstvo osud. Zlo ji přestává zajímat, je najednou bezvýznamné. Její nevšední a někdy zavádějící Eros ji nakonec vede do hlubin vlastní existence, kde nachází absolutní zdroj svého života. Je tak šťastná v utrpení, že se těžko ubráníme nechtěné výčitce: jak je to vlastně s námi?

Etty se nejprve upřímně těší z ekonomie života v nouzi; tak jak postupně ubývá možností i matérie života, a přibývá zákazů všeho druhu (jízdních kol i procházek), to málo, co zůstává, vyzařuje čím dál větší hodnotu, stejně jako se zvyšuje intenzita přátelství těch, kteří zůstali. Ale nejen to! Netoužila snad občas po monastickém životě, aby se zbavila svých, někdy poživačných vášní, a také aby okusila totalitu vlastního já, a snad i sám zdroj života? Bylo jí dopřáno. Totalitní vnucená klausura jí splnila tohle podivné přání. Objevuje slávu života v hrůzných podmínkách koncentračního tábora, a to tak intenzivně, že ji to drátem sevřené území ne-lidské gehenny někdy připadá docela „milé.“ Tady ovšem je ubohý čtenář schopen vidět jenom v uvozovkách.
Chtěla se povznést nad svou rozporuplnou lásku ke svému učiteli, který ji pomohl objevit vlastní já, a bylo jí dopřáno, aby ten přecitlivělý člověk unikl svým katům a zemřel přirozenou smrtí. Stal se jí tak nakonec oním vytouženým „bezejmenným“ prostředníkem mezi Bohem a lidmi, aby mohla žít tím, co ze zemřelého žije.

Chtěla být velkou spisovatelkou, často myslela na báseň nebo na román. Ke konci svých zápisků snad tušila, že i tohle přání ji bude splněno, přestože nemohla vědět, že tím velkým dílem budou právě tyhle drobné zápisky, ztracené po celá desetiletí, jako by čekaly na svůj čas. Začínají jako všechny deníky trochu knižně a impromptu, netříděním trivialit, ale postupně jak roste napětí doby a její osobní vnitřní drama, zápletku už vymýšlí sám osud, ovšem psanou jejím literárním lehce ironickým a veselým perem. Literatura faktu posléze graduje v umělecké dílo, a na konci v monumentálním závěru zazní v poryvech velký a jásavý hymnus na oslavu života bez ohledu na životní situaci. Bůh Abraháma, Izáka a Jákoba je Bohem živých, a žádné lidské zlo to nemůže změnit.

Je to zvláštní, to zbožné devatenácté století zabilo Boha, protože jej skrylo za morálními zákony, předpisy a povinnostmi. Nastal kolektivní pád evropské civilizace. Teprve děsivé a totalitní dvacaté století vyhlazovacích válek, genocid a gulagů, obnažilo v některých duších dávno ztracený živý a všudypřítomný majestát boží existence. Esther Hillesum byla jednou z nich.