V politice máte volbu mezi blbým a ještě blbějším!
Tak už jsme zase v tom. Sotva přejdeš jedny volby (prezidentské), už jsou v cestě jiné, jak se zpívá ve staré pranostice. Socialisté o víkendu už vyhlásili svůj program a boj, a bývalý prezident se nechal slyšet koho nevolit. Reklamní kampaň o voliče tak nastala, avšak upřímná slova ministra Kalouska z nadpisu (pro deník E15) značné části voličstva připomíná především blbou volbu mezi volbou a nevolbou, máme totiž jistotu, že nejméně čtyřicet procent k místním volbám nepůjde. Většina těch ostatních ovšem také nevolí, ať se děje, co se děje, vždycky totiž volí stejně. Volbu má proto jenom nepatrná hrstka opravdových nestraníků, která přemýšlí o menším zlu v politice. A která přebíhá. To oni rozhodují!
A protože i já nevolím nikdy stejně, mohu radit: vykašlete se na to, co vás štve. Může to být záležitost sice závažná, ale přece jen menšího ekonomického významu. Mě nejvíc rozčilují o stovky miliard předražené dálnice a stále stoupající počet úředníků; tím i milióny otravných a ztracených hodin s byrokracií. Odhaduji, že se tím o nějaké procento zvyšuje cholesterol v krvi a snižuje životní úroveň možná až o deset procent, výpočet je však nepřesný, protože nevíme, kolik přebytečných úředníků by se v průmyslu uživilo, a jakou přidanou hodnotu by tedy vytvořili. Co naplat, když se to tak líbí všem českým vládám!
Pokud vás štve, že jsou na tom dnes, v době nepříjemných poplatků a hrozivé inflace, důchodci a rodiny s dětmi o jednom platu podstatně hůř, tak vás vztek tlačí k staronovému programu socialistů. Jenomže ouha! Je to jako s těmi dálnicemi, nepřijemnost otřesná, problém omezený. O slušné životní úrovni všech i těch nejchudších, nerozhoduje totiž dlouhodobě Jánošíkův princip, ale celková prosperita státu, a tedy především politika fiskální. Kdyby v roce 1929 Amerika začala tisknout peníze, nemuselo dojít k světové krizi, a nikdo by dnes nevěděl, kdo to byl Schicklgruber. Mějme na paměti, že biliónový statní dluh minulé vlády nevěstí nic dobrého.
A pokud vás rozčilují naše daňové velehory (jsou důsledkem veškerého šlendriánu), které v posledních letech prosperity tlumily růst, teď mohou nadcházející stagnaci proměnit rychle v recesi, pak se však nemůžete přiklonit ani k vládě, která stejně jako socialisté daně zvyšuje. Nenechte se ale zmást předvolební dialektikou dvou stran. Času je dost. Tyhle volby nejsou rozhodováním o vládě. Jsou to volby lokální, týkají se mikro a nikoli makroekonomiky, a tu umí posoudit téměř každý. Své konšely znáte osobně, vždyť i v nepřehledné Praze (v tom státu ve státě) jim začínáme vidět do kuchyně, a tak moc dobře víte, co jsou zač; co strana nestrana provedli či neprovedli. Na stranické příslušnosti tu nezáleží. Pokud však patříte do lokality, kde se vám na dlouhý čas představenstvo zahnízdilo ve stejném složení, a vytvořilo oligarchii (lidově mafii), která jak vidíte, ještě na politice zbohatla, dejte za pravdu bývalému prezidentovi, a volte voly, volte krávy, volte především změnu, ať už jakoukoli, ale změnu. Už staří římané věděli, co znamená hubris, že stejná dlouhodobá vláda je ze všech ta nejhorší!
Napsáno pro deník E15
A protože i já nevolím nikdy stejně, mohu radit: vykašlete se na to, co vás štve. Může to být záležitost sice závažná, ale přece jen menšího ekonomického významu. Mě nejvíc rozčilují o stovky miliard předražené dálnice a stále stoupající počet úředníků; tím i milióny otravných a ztracených hodin s byrokracií. Odhaduji, že se tím o nějaké procento zvyšuje cholesterol v krvi a snižuje životní úroveň možná až o deset procent, výpočet je však nepřesný, protože nevíme, kolik přebytečných úředníků by se v průmyslu uživilo, a jakou přidanou hodnotu by tedy vytvořili. Co naplat, když se to tak líbí všem českým vládám!
Pokud vás štve, že jsou na tom dnes, v době nepříjemných poplatků a hrozivé inflace, důchodci a rodiny s dětmi o jednom platu podstatně hůř, tak vás vztek tlačí k staronovému programu socialistů. Jenomže ouha! Je to jako s těmi dálnicemi, nepřijemnost otřesná, problém omezený. O slušné životní úrovni všech i těch nejchudších, nerozhoduje totiž dlouhodobě Jánošíkův princip, ale celková prosperita státu, a tedy především politika fiskální. Kdyby v roce 1929 Amerika začala tisknout peníze, nemuselo dojít k světové krizi, a nikdo by dnes nevěděl, kdo to byl Schicklgruber. Mějme na paměti, že biliónový statní dluh minulé vlády nevěstí nic dobrého.
A pokud vás rozčilují naše daňové velehory (jsou důsledkem veškerého šlendriánu), které v posledních letech prosperity tlumily růst, teď mohou nadcházející stagnaci proměnit rychle v recesi, pak se však nemůžete přiklonit ani k vládě, která stejně jako socialisté daně zvyšuje. Nenechte se ale zmást předvolební dialektikou dvou stran. Času je dost. Tyhle volby nejsou rozhodováním o vládě. Jsou to volby lokální, týkají se mikro a nikoli makroekonomiky, a tu umí posoudit téměř každý. Své konšely znáte osobně, vždyť i v nepřehledné Praze (v tom státu ve státě) jim začínáme vidět do kuchyně, a tak moc dobře víte, co jsou zač; co strana nestrana provedli či neprovedli. Na stranické příslušnosti tu nezáleží. Pokud však patříte do lokality, kde se vám na dlouhý čas představenstvo zahnízdilo ve stejném složení, a vytvořilo oligarchii (lidově mafii), která jak vidíte, ještě na politice zbohatla, dejte za pravdu bývalému prezidentovi, a volte voly, volte krávy, volte především změnu, ať už jakoukoli, ale změnu. Už staří římané věděli, co znamená hubris, že stejná dlouhodobá vláda je ze všech ta nejhorší!
Napsáno pro deník E15