Španělská parlamentární komise na ochranu prostředí se rozhodla doporučit zákonodárcům, aby rozšířili platnost lidských práv i na velké primáty, jako je šimpanz nebo gorila. Opičí lidská práva zcela jistě projdou, a to nejen proto, že je situace nadvlády humanismu už dávno neudržitelná, ale i z vedlejších pragmatických důvodů. Volně žijící primáti, s výjimkou menších svobodných opic na nedemokratické britské koloniální enklávě Gibraltaru, se totiž ve Španělsku nevyskytují.

Praktické důsledky zákon v zemi, která před opicemi v cirkuse dává přednost býčím zápasům, nemá. V dnešním světě jsou ovšem daleko nejdůležitější deklarace dobré vůle. Věda sice dávno tuší, co zvláště španělské děti dobře vědí (mají 320 zoologických zahrad), že máme s primáty pravděpodobně (!) společného předka, a že jsou tedy opice pravděpodobně našimi bratranci v přírodě. Ani zcela jisté vědecké teorie nám ale nikdy neřeknou, co je a co není správné. Z toho co je, nevyplývá, co být má. Pak je ovšem zcela a naprosto zásadní přesvědčit poslance, aby, to co být má, uzákonili, neboť teprve potom se zdá, že to vůbec je. K tomuto účelu máme idealistické lobbisty (NGO), jež jak známo mají vyšší morální a přesvědčovací mandát.

Proč se tahle součinnost mezi organizovanou etikou a zákonem podařila právě ve Španělsku? Diktatura osvíceného generalissima Franka cpala do škol a tím i do společnosti zastaralý teocentrický názor (neplést si s geocentrickým) o člověku, jenž byl stvořen svobodný, a k božímu obrazu, a proto mu byl dán svět do správy.

Stárnoucí diktátor ubránil zemi na desetiletí před humanistickou doktrinou, která praví, že člověk nikoli Bůh je nejvyšší mírou věcí, je přírodě svým rozumem i morálkou nadřazen, jenom proto, že se z ní tenhle podivný tvor vymanil a usiluje, aby byl na ni nezávislý. Jenomže humanismus, než dorazil do Španělska, měl za sebou od osvícenství dvě století a nepůsobil už dávno přesvědčivě. Jak by také mohl, vždyť člověk jako živočich je jen jen o zlomek podivnější a má se zvířaty mnohé společné instinkty (a většinou ještě horší). Už Hobbes věděl, že “homo homini lupus” je velkou urážkou vlků. Hlavně se však vyjevila arogantní humanistická pověra o naprosté nadřazenosti člověka nad přírodou. Ne příroda, ale člověk začal ohrožovat přírodu, místo aby s ní žil v míru a harmonii.

Jenomže vývoj od přírody k civilizaci je nelehký. Lidská opice je sice živočich, ale ne tak docela. A je-li arogantní, je i mizerným hospodářem tvorstva. Nedokáže si poradit ani se svými právy. Ta byla nejdříve velkým evropským objevem univerzálního lidství: individuální svobody a důstojnosti. Do Charty OSN (1947) se však připletla práva na zdraví a vzdělání, a ta už nejsou samozřejmá, protože stojí peníze. Jsou tedy neohraničitelnými požadavky vůči ostatním. A tak se objevila skupinová ekonomická, sociální a kulturní práva, a začala se množit jako bakterie dělením. Objevili jsme práva žen, dětí a teď už i zvířat. Je podivné chceme-li všechny problémy lidské společnosti řešit právy a zákony, zapomínajíce na jejich tragickou odvrácenou tvář: povinnosti. Ty povinnosti, které nelze většinou ani přesně definovat natož uzákonit.

Někteří španělští zákonodárci se chovají jako by nebyli zvoleni hájit zájmy a práva svých voličů. Chovají se jako malé děti v zoo, pro které jsou opice tak legračně lidské, že se nechávají na chvíli unášet iluzí jejich lidskostí (děti milují hru), ale na rozdíl od poslanců děti neztrácejí povědomí skutečnosti. Opicím tak trochu závidí tu jejich nezávislou hravost. Tu jejich podivnou existenci mimo dobro a zlo. A právě proto nemají nám tak blízcí primáti povinnosti ani práva. Mezi námi zeje propast. Člověk není lepší, ale může být dobytek.

Jakmile začneme jazyka práv používat i na přírodu, přecházíme řeku Léthé. Týrání zvířat je hrozivé a navíc ještě ohavnost, která brutalizuje pachatele, ale týrání člověka je ještě horší – je to velezrada, která volá o pomstu a brutalizuje i oběť. Nezávislost člověka na přírodě je pitomost a lichvářská arogance průmyslového zneužití přírody zločin, kterým člověk ničí budoucnost svých dětí. Příroda je dědictví a správa majetku, dlouhodobá investice a užitek. Kdo však nadřazuje přírodu nad člověka škodí (možná nevědomě) lidem. Autonomní právo přírody platí jen in extremis. Příroda tu může být totiž jednou sama i bez nás.

Ať se nám to líbí nebo ne, o tom v jakém stavu, a budou-li tu vůbec nějaké opice, však rozhodují lidé, protože jenom lidé mají povinnosti a potom možná i nějaká práva.

Napsáno pro Lidové noviny