Americký nejvyšší soud rozhodl, že třicetiletý zákaz nošení zbraní v kolumbijském distriktu (Washington) je neústavní. Rozhodnutí přivítal prezident i oba prezidentší kandidáti. Po více než dvou stech letech interpretoval jednoznačně nejednoznačný druhý dodatek americké ústavy, která přiřkla právo nosit zbraň dobrovolným milicím, a spor o to, zda-li jde pouze o státem kontrolovatelné kolektivní právo, které individuální právo na ozbrojenou sebeobranu popírá, je tedy jednou „provždy“ vyřešen. V ústavním sporu nejde samozřejmě jenom o slovíčka, jde o interpretaci tradice, a její dnešní životnost.

Američané se od Evropanů zásadně liší právě silnou individualistickou a heroickou tradicí osobní odvahy ochránců zákona nezbytné pro zachování slabého státu, kterou tak dobře známe z literárního a filmového kultu drsných, neohrožených a morálních hraničářů.

Americká ústava byla koncipována především jako obrana jedince proti nebezpečí státní tyranie, zatímco francouzská centralistická tradice povýšila stát na ochránce svobod a rovnosti občanů. Francouzská teorie sociální smlouvy hlásá, že se občan vzdává práva na sebeobranu, protože ta je svou podstatou kolektivní, a přenáší ji na stát. Americká tradice považuje právo na sebeobranu za individuální právo, které pouze z nezbytí musí stát také vykonávat. A v poslední instanci, kdy stát selhává, a stát selhává vždycky, patří nezadatelně jedinci.

Jak už to bývá, filosofie má v praxi velký vliv. Americké soudy navyklé na podstatně vyšší tresty než soudy evropské v případech nepřiměřené sebeobrany vyměřují daleko nižší tresty než je tomu zvykem v Evropě, a jenom málokdy se dopouštějí justičního faux pas, jež pobouří veřejnost, že soud straní zločinci a nikoli oběti.

Evropské právo na sebeobranu bez práva na zbraň proto připadá většině Američanů jako absurdní, zatímco absolutní právo nosit zbraň připadá absurdní zase Evropanům. A žádné utilitární statistické argumenty tohle principiální dilema nevyřeší. I sociologové kriminality jsou rozděleni do dvou táborů, stejně jako v případu trestu smrti, a marně po sobě házejí statistickými důkazy. Společnost se totiž dlouhodobě mění, a je příliš složitým organismem, aby bylo možné vůbec empiricky měřit krátkodobé důsledky zákonů.

Není divu, že v době rostoucí organizované zločinnosti a přibývajícího násilí mladistvích, v době terorismu, a především čím dál častějších případů zabijácké mentality „frustrovaných deprivantů“ (případ virginské technické univerzity, kde korejský mladík vloni postřílel dvaatřicet spolužáků, a kde za jejich obranu zaplatil životem neozbrojený profesor), se většina společnosti už nechce spoléhat jenom na policejní ochranu.

Nezbývá než se uchýlit do bezpečí zdravého rozumu. Je ozbrojená společnost opravdu bezpečnější? V jistém smyslu nepochybně. Lépe odstraší násilníky i devianty, ozbrojené ženy (brr) se také budou lépe bránit.

A cena jakou zaplatí ustrašená společnost za pistole stále po ruce? Více smrtelných nehod (zvláště dětí), více vražd z afektu i sebevražd, o úrazech nepřiměřené obrany ani nemluvě.