Vox populi - proti radaru
Demonstrace, hladovky a happeningy od Prahy až po Brdy, ale především záplava ostrých slov a ještě ostřejších invektiv charakterizovala celonárodní diskusi zda u nás vybudovat či nevybudovat americký radar. Vláda i příznivci radaru diskusi prohráli, avšak navzdory monumentálnímu nesouhlasu většiny obyvatelstva (2/3) je smlouva s USA podepsána, a zřejmě bude celkem bez problému parlamentem i odsouhlasena. Před týdnem odpálené íránské rakety argumentaci zastánců značně posílí, a opoziční socialisté jednotni nebývají.
Je tu však jedna velká mrzutost. Nepodléhá většina lidí pacifismu, a nutnost obrany země nechápe? Není kolektivní hlas v zásadních otázkách iracionální- ovlivněn demagogii? Nebo je většina jako většina jen hloupá, a demokracie musí být chráněna aristokratickou zásadou, že soud zastupitelů je chytřejší a zodpovědnější?
Nepochybně jsou lidé, jako chytrák Švejk, kteří považují pasivitu za nejlepší obranu. Nepochybně existují lidé hloupí a zbabělí. A dokonce i tací pro které suverenita země, svoboda a demokracie jsou buď prázdné pojmy, anebo jim z nějakých příčin vadí sovětští vojáci méně než američtí. Inu, lidé jsou různé, jak praví lid, a různé jsou i okolnosti, ale většina se stává tupým davem jen opravdu výjimečně (i v posledních svobodných volbách (1933) volila Hitlera pouze menšina), a ani u nás nevolila většina komunisty a socialisty (1946), přestože obě situace byly extrémní.
Obránci radaru však nemluvili a ani nemohli mluvit pravdu. K bezprostřední obraně země radar totiž nepotřebujeme. Je součástí americké globální obrany proti potenciálnímu raketovému útoku, ať už z Iránu nebo odjinud, kde se teroristé dostanou k moci; představme si třeba nukleární Pakistán v područí Talibánu. Sám radar se může stát cílem teroristů, a tudíž zvyšuje bezpečnostní riziko země. A k tomu ta nevraživost Ruska, na kterém jsme energeticky čím dál závislejší. Co je nám do toho, že Rusko americkému hegemonu všude a naschvál překáží (Irán), nebylo by výhodnější sedět v klidu za bukem? Jak jednoduché: bylo.
Být součástí globální strategie obrany Spojených států (a tak potažmo i dlouhodobé bezpečnosti spojenců) předpokládá, že chápeme sami sebe jako nedílnou lojální součást euro-americké civilizace. Z Evropské unie však stále slyšíme, jak je Amerika nepřijatelná a jak jsou evropské hodnoty morálně odlišné, rozuměj vyšší. A přitom stará, unavená a poživačná Evropa výdaje na zbrojení po celá desetiletí stále snižuje. Jako by jí stačila jen morální nadřazenost.
Chtít po malém národu, který byl svými politiky v nedávné historii tolikrát zrazen (1938, 1948, 1968, 1989?), aby byl statečný jako Litevci, Estonci nebo Finové, je, přiznejme si, poněkud nespravedlivé.
A co jsme udělali, abychom my i naše děti mohli být hrdi na své království suverénních a tedy svobodných občanů, kterým stát a politici pokorně slouží, neboť v demokracii je každý člověk králem? Teprve kvalita svobody a demokracie rozhoduje o nejvyšší oběti.
Napsáno pro E15
Je tu však jedna velká mrzutost. Nepodléhá většina lidí pacifismu, a nutnost obrany země nechápe? Není kolektivní hlas v zásadních otázkách iracionální- ovlivněn demagogii? Nebo je většina jako většina jen hloupá, a demokracie musí být chráněna aristokratickou zásadou, že soud zastupitelů je chytřejší a zodpovědnější?
Nepochybně jsou lidé, jako chytrák Švejk, kteří považují pasivitu za nejlepší obranu. Nepochybně existují lidé hloupí a zbabělí. A dokonce i tací pro které suverenita země, svoboda a demokracie jsou buď prázdné pojmy, anebo jim z nějakých příčin vadí sovětští vojáci méně než američtí. Inu, lidé jsou různé, jak praví lid, a různé jsou i okolnosti, ale většina se stává tupým davem jen opravdu výjimečně (i v posledních svobodných volbách (1933) volila Hitlera pouze menšina), a ani u nás nevolila většina komunisty a socialisty (1946), přestože obě situace byly extrémní.
Obránci radaru však nemluvili a ani nemohli mluvit pravdu. K bezprostřední obraně země radar totiž nepotřebujeme. Je součástí americké globální obrany proti potenciálnímu raketovému útoku, ať už z Iránu nebo odjinud, kde se teroristé dostanou k moci; představme si třeba nukleární Pakistán v područí Talibánu. Sám radar se může stát cílem teroristů, a tudíž zvyšuje bezpečnostní riziko země. A k tomu ta nevraživost Ruska, na kterém jsme energeticky čím dál závislejší. Co je nám do toho, že Rusko americkému hegemonu všude a naschvál překáží (Irán), nebylo by výhodnější sedět v klidu za bukem? Jak jednoduché: bylo.
Být součástí globální strategie obrany Spojených států (a tak potažmo i dlouhodobé bezpečnosti spojenců) předpokládá, že chápeme sami sebe jako nedílnou lojální součást euro-americké civilizace. Z Evropské unie však stále slyšíme, jak je Amerika nepřijatelná a jak jsou evropské hodnoty morálně odlišné, rozuměj vyšší. A přitom stará, unavená a poživačná Evropa výdaje na zbrojení po celá desetiletí stále snižuje. Jako by jí stačila jen morální nadřazenost.
Chtít po malém národu, který byl svými politiky v nedávné historii tolikrát zrazen (1938, 1948, 1968, 1989?), aby byl statečný jako Litevci, Estonci nebo Finové, je, přiznejme si, poněkud nespravedlivé.
A co jsme udělali, abychom my i naše děti mohli být hrdi na své království suverénních a tedy svobodných občanů, kterým stát a politici pokorně slouží, neboť v demokracii je každý člověk králem? Teprve kvalita svobody a demokracie rozhoduje o nejvyšší oběti.
Napsáno pro E15