Na podzim začne senát projednávat návrh zákona senátorky Václavy Domšové, jenž má zavést legální eutanazii (eu–dobrá, thanatos–smrt). Jak je to možné? Neměli jsme snad ještě nedávno přísný paragraf na ty, kteří by snad chtěli někomu “pomáhat” na onen svět? Nebyla dokonce i sama sebevražda trestným činem? Neúspěšným pachatelům mělo vězení zvýšit touhu po životě, a ti úspěšní bývali kdysi trestáni in memoriam neokázalým pohřbem za hřbitovní zdí. Sebevražda byla považována za zradu vůči životu (a společnosti), a vraždy z milosrdenství proto nebývaly běžné. Lidé byli také daleko ochotnější trpět.


Starých lidí dnes rapidně přibývá. Otužilá generace, jež přežila válku i socialismus, dbalá na pohyb, zdravou výživu a možnosti dnešní medicíny, se dožívá stále vyššího věku a, přiznejme si to, začíná poněkud překážet. Její děti se už sami blíží důchodovému věku, mezigenerační solidarita slábne, a sociální stát na důstojnou péči o důchodce pomalu nestačí. Rapidně přibývá i tělesně a mentálně postižených.

A tak se zrodil nový soucit s nevyléčitelně nemocnými. Analgetika vždy nezabírají, a není-li naděje na uzdravení, tak se zdá být rozumné trápení ukončit. Jistě, pacient má svaté právo léčení odmítnout (neplést s eutanazií), jenomže se mu do toho často nechce. A tak se objevila myšlenka, že by se lékaři mohli stát i asistenty smrti. Samozřejmě, že ani jim se do toho moc nechce. Dobře vnímají protimluv takové profese.

Zato zákonodárci, ti pochyby nemají, pochyby jsou problémy těch druhých. Za všechny ex-premiér: “Jde o to, aby případná možnost dobrovolného a lékařem asistovaného ukončení života člověka nebyla zneužita, eventuální zákon usměrňující eutanazii musí obsahovat takový mechanismus, takové zpětné vazby, které zneužití eutanazie znemožní.”

Zákony mají zakazovat; jakmile něco povolují, jde o výjimku ze všobecného pravidla, a na nich stavět nelze (římské právo). Prastará spravedlnost bývala jednoduchá a jednoznačná: nezabiješ!

Ještě nedávno (19.stol.) vážení lidé docela vážně soudili, že by nikoho z respektované společnosti ani ve snu nemohlo napadnout spáchat například vraždu. Musel by být blázen! To jenom na okraji společnosti existuje kriminální třída, jakýsi vzdálený kmen divochů, (deviantů), která nejspíš z bídy a špatného prostředí podléhá zločinnému pokušení.

A v době zcela nedávné (20.stol.) zase převládl názor, že jsou naopak všichni lidé zakamuflovanými zločinci, a proto žádnou svobodu nezaslouží - lidskou masu je nutno bedlivě hlídat, kontrolovat a usměrňovat a ty nenapravitelné převychovat případně likvidovat.

Hnědého i rudého kolektivismu jsme se sice zbavili, jenomže moderní myšlení se opět vychýlilo, sloučilo oba předchozí názory, a má dnes pocit (není zásadové, ale zásadně pocitové), že lidé nejsou přece tak špatní, a pokud podléhají pokušení, tak jenom proto, že nejsme dost dobře zabezpečeni, nebo nemáme dobře vymyšlené zákony.

Taková je víra dneška. Člověka musíme chránit a opatrovat v bavlnce dokonalých zákonů! Budou-li všude dostatečná omezení a zákazy, kamery a policie, člověk bude svobodný.

A riziko, že pomahači smrti zneužijí svou roli? Stačí přece zpětné vazby.

Psáno pro deník E15