Konečně! Státy mezi impériem a Evropou začaly padat jako dominové kostky, v Polsku už půl roku vládl katolický premiér s komunistickým generálem, berlínskou zeď si rozebíraly turisté na suvenýry, a za bukem čekalo na povel už jenom ustrašené překvapené Rumunsko a Československo.

Konečně! Pozdě ale přece vytáhli do ulic studenti, tak jako v osmačtyřicátém a osmašedesátém, aby dodali odvahy svým dobře zabydleným rodičům. Konečně byla historie na jejich straně. Falešná zpráva z Rádia svobodné Evropy o zabitém studentovi, z kterého se vyklubal agent policie, nakonec vyburcovala i jejich neochotné rodiče antikomunisty. A tak jako v osmnáctém, sametový převrat byl na spadnutí, a na strašidelný zvuk stotisíců chřestících klíčů na velkém náměstí, se režim převrátil a spadl.

Převratné události jsem sledoval v Londýně spolu s hlasateli BBC, kteří se už také nemohli dočkat. Československu už od roku 1938, tak trochu ze špatného svědomí fandili nejvíc. Polsko bylo pro liberální novináře takové divné s tím svým papežským zbožným dělnictvem i vzdělanci. Televizní podívaná je vždycky dramatická, protože ukazuje pouze to, co dramatické je, vždyť se normální život ani filmovat nedá. Mé rozhodnutí k návratu, pevně zasuté do dvaadvacetiletého podvědomí se probudilo s plnou silou a namířilo mé váhavé kroky do nenáviděné obří budovy Československého zastupitelství. Seděl jsem tam celý nesvůj s Frantou Bělským, známým sochařem shrbené sochy nasupeného Churchilla před londýnským parlamentem, když ten nakonec vstal a prohlásil nevrle na adresu komunistických byrokratů, kteří byli také celí nesví, s.. . kašlem na ně.

A jeli jsme. Bez povolení a bez víza. Ospalé polorozpadlé letišťátko, až na tu děsivou zimu, připomínalo svou ošuntělostí a kalašnikovy diktatury třetího světa. Strážci pořádku nás pro forma nechali několik hodin čekat, jenom letmo a nasupeně koukli do kufru plném knížek jim už známého autora Václava Havla. Psal se 1. prosinec 1989.

Občas slýchám, že mládež dnes slavná výročí českých dějin nezajímají. A divíte se? Svoboda je jako zdraví, jen ten ji vnímá, kdo ji ztratil. Když ji má, tak je neviditelná a samozřejmá. A dějiny? Připomínat hrdinná slavná jména je pro život pospolitosti nezbytné, jinak přestane národní život existovat, zbyde jenom shluk osamělých odcizených jedinců bez kolektivního smyslu pro obec. Jenže!

Kde jsou ta slavná příkladná jména našich héroů z barikád osmičkových letopočtů a jedné devítky? Marně, marně lovím v paměti…

Psáno pro deník E15