Je značně neobvyklé, aby mezi lidmi, ekonomy a politiky existovala shoda. A přece to do značné míry platí o názoru na dnešní světovou recesi, kterou nepochybně způsobila měnová expanze. A ještě větší shoda kupodivu panuje v přesvědčení, jak na to. Když domácnosti a pod hrozbou deflace (zhodnocování peněz a zlevňování zboží) začínají šetřit, když banky hned tak někomu nepůjčí (vždyť dobře nevědí kdo zkrachne a kdo ne) a průmysl zeštíhluje, může chybějící investice nahradit jedině stát. S výjimkou financministra Kalouska se na tom shodují i takové ekonomické protipóly jako liberální Milton Friedman a socialistický John Maynard Keynes.

Názor na to, co má stát v krizi dělat, není ještě totožný s tím, jak to má dělat. Proto byl mediální svět překvapen, když americký senát krachujícím automobilkám peníze dát odmítl. V myslích republikánských senátorů, kteří pomoc zablokovali, totiž dřímou velké pochybnosti o účelnosti státních půjček na restrukturalizaci zbytnělých podniků. Trestem za špatné hospodaření má být přece bankrot! Budeme-li podporovat špatné řízení mamutích firem jenom proto, že mají, podobně jako bankovní sektor, příliš velký vliv na celé hospodářství, takže jejich krach může recesi vyvolat i zhoršit, je s kapitalistickou doktrínou amen. Tahle průmyslová monstra skutečně hospodařila mizerně, vyráběla velké žravé nekvalitní a ošklivé kraksny, a jedna z nich (GM) to dokonce sebekriticky přiznala, zvláště tkz. sportovní užitečné vozy (SUV), jež nejsou ani sportovní ani užitečné, a v době prudce stoupajících cen paliv nebyla schopna pružně reagovat na trh a přestavět své linky na hybridní, plynová a elektrická vozidla. Velké automobilky Ford, GM i Chrysler se dostaly do vleku odborů a mají značně vyšší mzdové náklady než jejich konkurenti vyrábějící v Americe na zelené louce. Známý princip socialismu: čím větší podnik, tím menší produktivita, o inovaci ani nemluvě, stále platí. Německá kancléřka, původem z NDR, by to vědět měla, a přesto se chystá dotovaný německý automobilový průmysl ještě více dotovat. Co naplat! Auta jsou národní ikona, a to nejen v Německu.

Neúřadující prezident Obama a prosincový prezident Bush se vzácně shodli. Automobilky dostanou půjčku z peněz určených původně pro banky, aby vydržely alespoň do ledna, kdy zasedne nový kongres.

A co na to ekonomická teorie řízené krize? Ta má na prvním místě zabránit panice nikoli bankrotu špatných podniků. Na druhém místě má hospodářství investičně „nakopnout,“ jinak hrozí zvýšené sociální výdaje a výpadky z daňových příjmů. Problém je v tom, že všechny investice státu, nejen ty průmyslové a korupční, které průmyslový plevel zachraňují, ale i ty nevinnější do infrastruktury, zelené energie, a nedej pámbu i do státní byrokracie, jsou zoufale nehospodárné. Nejhorší sice odvrátí, stagnaci však prodlouží. Nic lepšího jsme ještě nevymysleli. A na radikálním snížení daní i počtu neproduktivních státních úředníků, té jediné produktivní léčbě ekonomiky, nemá žádná ani Kalouskova „vláda“ žaludek.

Psáno pro deníl E15