Sněmovna nečekaně zrušila misi českých vojáků v Afganistánu. Všechny zprávy o probíhajícím handlu na zrušení nemocničních poplatků výměnou za snížení počtu vojáků mezi mocnou opozicí a slábnoucí koalicí se ukázaly jako liché. Jak koaliční vláda postupně slábla a slábla, dva zelení odpadlíci, jeden lidovec, jeden přeběhlík (a další nejistý) už vládu opustili, tak také chuť ke kompromisům socialisty pomalu přešla. A když poplatky padly tak jako tak, padl po nich i Afganistán. Opozice už svoji vládu cítí za rohem.

V otázkách bytí a nebytí, tedy ohrožení státu či vnitřní bezpečnosti (raison d´état) by měla být mezi politiky zásadní shoda. Hádat se mají pragmaticky, tedy o tom kdy, za kolik a jak. A pokud se principiálně neshodnou, tak se buď ve chvíli smrtelného ohrožení zbláznili (Polsko 1791, Anglie 1938), nebo nejde o zásadní problém. Může jít ale o problém dlouhodobý. Vždyť Talibán už dávno pronikl do Pakistánu a mohl by se nakonec zmocnit nukleárního arsenálu. Dokonce už i v pakistánských městech se muži bojí nenosit plnovous. Jak ale kdysi prohlásil Chamberlain o Československu: přece „ nepůjdeme do války za tu dalekou zemi, o které nic nevíme.“

V povědomí národa však žádné dilema není. Ulice má jasno. V Afganistánu jsme zbyteční, tahle cizí válka nás nezajímá, to není náš problém. Stojí nás peníze a hospodářský útlum už začíná. Navíc to vypadá, že Amerika prohrává, tak proč se přidávat k poraženým a riskovat životy. Brr!

Na lidový realismus krátký každý idealismus. Jsme přece v Nato (Naco?), máme závazky a povinnosti a jednou bychom mohli Američany zase potřebovat, (co by bylo kdyby!). A nemáme snad vůči Američanům dluh vděčnosti. To tak, pro dobrotu na žebrotu a bližší košile než kabát.

Nejde jen o novodobý český a v podstatě podvědomý komunistický či eurosocialistický anti – amerikanismus, to světová hospodářská recese zřejmě ovlivňuje českou perspektivu. Rusko se ekonomicky, demograficky i fakticky rozpadá, jeho vláda bude samoděržaví sice utužovat, na blízké zahraničí ještě více pokřikovat, ale na expanzi mít nebude. Jediné co nám může, je zdražit plyn. A iránský aspirant na jadernou velmoc teď při krachu cen ropy náramně chudne, dětí (své anti-antikoncepční) revoluce má jak smetí, a ti mu dříve nebo později zlomí vaz.

A tak se malý český člověk dnes cítí v Evropě bezpečně, zato se strachuje o své bydlo. A politici se jako vždy živí přeháněním. Vox populi má materialisticky vzato pravdu, ale od toho jsou tu politici, aby mysleli dlouhodobě. Velký rétor Winston Churchill se šest let snažil uchránit svůj národ a Evropu před katastrofou. Marně. Lidová demokracie vždycky jedná až za pět minut dvanáct. Taková už je její slabost. Potřebuje aristokratické tribuny, zodpovědnou a nepopulistickou odvážnou vládu i opozici.

Zdá se, že ani český lid není kolektivně schopen nahlížet dlouhodobá spojenectví a rizika. Stejně jako zestárlá unavená Evropa, nehodlá ani on na úkor své životní úrovně, zbrojit a ještě riskovat životy. Zásoba mladých mužů dlouhodobě klesá a hodnot, za které by snad chtěli položit život, úbývá neméně.

A přece, ne samým chlebem živ je člověk, a v tomto čase slunovratu by stálo zato sáhnout po něčem (sorry!) tak trochu duchovním, tak trochu od srdce. Doporučuji Vaší pozornosti knihu afgánce Hosseiniho - Lovec draků. Je nejen strhující a od srdce k srdci, ale možná i zjistíte, že se v té daleké zemi, o které nic nevíme, hraje i o nás.

Psáno pro deník E15