Evropská komise vyprodukovala videoklip oslavující dvacet let svobody. Virtuální, postmoderní, ahistorický, absurdní. Co jiného lze čekat od nevolené a neodvolatelné bruselské byrokracie! Pár obrázků z dějin antikomunistického odporu - Budapešt 1956, Praha 1968, Generál Jaruzelski vyhlašující stanné právo 1981 a Bukurešť 1989. Nakonec to hlavní - pád berlínské zdi a narození dítěte – nového Evropánka Evropské unie a obrázky mající ukázat šťastné sjednocování nešťastných „východoevropanů.“ Propaganda jak trám. Už jsme ji kdysi viděli v jiném provedení: fronty nezaměstnaných dělníků, střety stávkujících s policií a potom šťastná socialistická budoucnost.

Poláci všech stran jsou nadmíru rozhořčeni, že jejich zásluha na rozvratu sovětského impéria (a potažmo i národní identita) byla záměrně zcela ignorována. Komise nepochybně otevřela novou dějinnou kapitolu polského euroskepticismu. Poláci totiž do nové Evropy zjevně nepatří.

V hlavě mi začalo bzučet jako v úle. Jde o faux pas, o pouhé nedopatření mladých umělců, které historická pravda zajímá pramálo anebo jde o jakýsi podvědomý projev levicového a liberálního myšlení Západu, které tak dobře znám z dob studené války? Měl jsem mít kdysi pravidelné komentáře o střední Evropě v britské televizi 80. let, než za mnou po třetím projevu přišel režisér řka: víte, nás komunismus vpodstatě nezajímá, musíte si dát hlavně pozor, abyste nevypadal antikomunisticky. To by bylo u nás považováno za primitivismus, protože bolševismus je koneckonců přece jen pokus o nový spravedlivější svět! Tolik pravicový režisér soukromé tedy pravicové televize. Zbavit se nálepky antikomunisty bylo ovšem neproveditelné. Papež z Polska, Lech Walesa s obrázkem Panny Marie na klopě, zástupy gdaňských stávkujících loďařů na kolenou při mši. Samí antikomunisté i s panenkou Marií. Hrůzný pohled z Evropy sociálního boha.

Liberálně - levicová interpretace skutečných dějin dostala nakonec na frak. Ta hlásala z akadémie i z médií, že vykořisťovatelské zlo kapitalismu jednou vyvrátí a nahradí socialismus, původně to měl být ten sovětský, potom jugoslávský a nakonec alespoň ten kubánský. Nějak se to vždycky zhatilo, protože reálný socialismus vzali vždycky do rukou špatní lidé. Jak ale zajistit, aby to vzali do rukou ti praví, ti Zápaďané? Ani východoevropští disidenti to neměli v médiích lehké, i oni byli v podezření, že místo boje za pravý socialismus, vyznávají jen svobodu bez přívlastku a tedy nahrávají zlořečenému kapitalismu.

Chtěli po nás, abychom pracovali na smiřování Západu a Východu, abychom stavěli ostpolitické mosty porozumění mezi pokrokovou inteligencí Západu a komunistickou nomenklaturou. Říkali tomu gradualismus a za příklad dávali reformní Pražské jaro. Doufali v socialistickou reformu kapitalismu a přáli nám na Východě větší pluralismus a snad i lidská práva. Poláci však měli škraloup z roku 1920, kdy porazili sovětskou armádu. A polští dělníci, kteří třikrát marně svrhli vládu (1956, 1970, l980) možná proto také nebyli dobrým příkladem, ba ani ta jejich polovláda s komunisty z léta 1989 západní liberály nenadchla. Svrhnout komunisty byl program nenáviděného tandemu Reagan – Thatcherové. Polští dělníci nebyli ten pravý ideologický proletariát. Zřejmě jim pořád šlo jen o tu obyčejnou svobodu.

Komunismus se zhroutil, ideologické šibolety odvál čas a přece něco ze staré utopie zůstalo – tady i tam. Zřejmě je to stará nevíra v demokracii a víra v osvícenou vládu byrokracie, protože nevědomý lid neví, co je pro něj dobré. Plebejská demokracie zklamala, volby jsou chaotické jako špatné počasí, produkují populisty, extremisty, pravicové liberály a někde i náboženské fanatiky. Ať si tedy státy jenom hrají na demokracii na bezmocné lokální úrovni. Nadnárodní vláda Evropské unie bude moci prosazovat humánní sociální a sekulární režim a pokračovat tak v práci, kterou primitivní sovětský systém svým totalitarismem zkazil. Vždyť se proklamované hodnoty zásadně neliší – sociální a materiální rovnost, rovnost všech pohlaví, dětí, sexuální orientace, sociální jistoty, ochrana zdraví a bezpečnosti. Všem rovně všechno včetně stoupající životní úrovně zajistí mocný stát.

Není nakonec tahle víra v nový nivelizující stát stejně špatná jako ta minulá? Demokracie bez ctností sice nevypadá dobře a politici, které produkuje, vypadají ještě hůř. Stát je ale svou podstatou Leviathan, a nevolený, rozšiřuje svou moc. A je-li navíc ještě ideologický (namísto obecně sdílené tradice) znamená konec politické diskuse, která nás měla nějak sladit. Mám obavy, aby se jednou tahle podivná netolerance vůči Polákům nevztahovala i na nás na všechny, kteří před státem povinných sociálních jistot a stále nových zásahů do našich životů dáváme přednost relativnímu chaosu, špíně a nerovnosti liberální demokracie.

Pro Lidové noviny