Začalo to všechno docela nenápadně. Do řečí a do „soukromého očka“ (The Private Eye) se předloni dostal John Bourn, generální auditor, čili vysoký státní úředník, anglický ekvivalent (?) českého šéfa NKÚ Františka Dohnala. Vyšlo totiž najevo, že na svých většinou zbytečných zahraničních cestách, probendil se svou ženou v pětihvězdičkových hotelích zhruba deset milónů korun. Na anglické poměry a dvaadvacet cest suma celkem nevelká, a přesto musel po dlouhé mediální kampani, podat nakonec demisi. Případ je o to pikantnnější, že šlo o příslovečného kozla zahradníkem.

Krizové časy jsou neklidné, utahují se opasky, a tak média zbystřila a začala se zajímat o vyplacené výdaje politiků. Vláda se (podezřele) proti zveřejňování bránila u soudu, na rozdíl od nás by však náhubkový zákon prosadit nemohla. Jenže! Vybrané pasáže z téhle účetní Knihy zjevení o stotisíci stranách začal v květnu uveřejňovat na pokračování deník The Daily Telegraph a konce skandálů nevidět.

Je to čtení zábavné i tristní zároveň. Ve výdajích politiků najdeme žiletky, štětky na záchod, konzervy pro psy, ale i dávno zaplacenou hypotéku, vysoké nájemné a drahé opravy poslaneckých příbytků. Premiér i oba vůdci opozice se sice omluvili, ale došlo i na typické výmluvy, že vše v mezích zákona a kdože ukradl státní informace, ale jak přibývalo dalších odhalení, přece jen začaly padat hlavy. Zatracená spravedlnost, když vláda ztratila svého viceministra spravedlnosti Shahida Malika, ještě ke všemu muslima, na kterého byla tak multikulti hrdá, a lídr konzervativců svého milovaného poradce. Vlna veřejného pobouření se však díky médiím vzdouvala dál, až se nakonec převalila i do zneslaveného parlamentu.

Poslanci všech stran se doslova vrhli na vyjeveného předsedu dolní komory a za jeho laxní postoj k náhradám při neexistenci přesných předpisů na něj tak dlouho řvali, zvláště jeho straníci, až podal na místě demisi.

Český divák si nanejvýš povzdychne: kéž by naši politici měli také tolik cti v těle, kéž by náš tisk měl takovou moc, kež by i naše demokracie byla ctnostná. Tohle je ovšem zásadní omyl. Demokracie a individuální ctnosti jsou dvě rozdílné věci. Demokracie je pouhý mechanismus na výměnu vlády, a žádné ctnosti sám nezajistí. Ctnosti pěstují nevolené autority (rodina, škola, církve), které demokracie a stát vpodstatě rozvrací. Politici vulgární masové kultury dávno poctivci pohrdají. Politika je dnes podnikatelská záležitost a způsob obohacení. Anglie má však jednu výhodu - většinový volební systém, a pobouření Angličané, jsou na rozdíl od nás ochotni bezohledně volit opozici. Rozdíl dvaceti procent, což vůbec není nereálné, by vládní poslance z parlamentu téměř vymetl. Zato u nás ani jedna z hlavních stran sotva kdy klesne pod 30% i komunisté mají svých 12% a lidovci svých 5% téměř jistých. Podnikatelské riziko našich politiků je tudíž pramalé.

Proto se chce František Dohnal za svůj královský byt za 76 000 a tři služební limuzíny odvolat ke svým kolegům v parlamentu. A protože jsou všichni jedné profese, jistě u nich nalezne pochopení.

Pro deník E15