Po týdnech a týdnech zveřejňování komických, trapných a podvodných proplacených výdajů poslanců a ministrů, které obsahují pornovideo i neexistující hypotéku, podalo minulý týden demisi dalších pět ministrů. Volby do zastupitelských úřadů smetly labouristickou socialistickou stranu z vedení všech krajských radnic (shires), a výsledky euroskeptických voleb budou zřejmě ještě horší.

Tlak na vysmívaného a nenáviděného premiéra Gordona Browna, aby odstoupil, neustále sílí, a přesto ani morální rozhořčení národa zatím nic nezmohlo. Namočená, byť podstatně méně je totiž i konzervativní opozice, a premiér hbitě přestavěl vládní kabinet, aby tak dokázal svou akceschopnost a zároveň do něj vtělil i některé stranické špičky. Strana a vláda se rozhodla, že rok do voleb ještě vydrží.

Ještě nikdy v demokratických časech se anglický politický systém neotřásal v samých konstitučních základech. O předčasných volbách rozhoduje premiér, nikoli parlament. Ve většinové volební aritmetice nemůže opozice, kratší o šestašedesát hlasů, shodit vládu, a jenom vzpoura samotných poslanců vládní strany nebo její šedé eminence může premiéra sesadit a vyhlásit volby. Přesně to se rok před volbami přihodilo Margaretě Thatcherové, a pod novým premiérem nakonec konzervativci přece jen vyhráli. Dnešní labouristé ovšem takovou šanci nemají. Mají jen volbu mezi menší a větší prohrou. Vůdčí princip strany i kmenová pravidla výměnu šéfa ztěžují a ústupek veřejnému mínění je chápán jako slabost a předčasné přiznání politické prohry; vždyť se žádného morálního pochybení premiér nedopustil. Ve straně se argumentuje, že další nový nevolený premiér by bez okamžitých a pro stranu katastrofálních voleb postrádal legitimitu a nakonec by nedopadl o nic lépe. A tak se jede dál.

Politická krize Gordona Browna je opravdu nebývalá. Jeho po celé jedno desetiletí oslavovaná výkonnost financministra se ukázala jako podvod. Anglický státní dluh v době nejvyšší prosperity přerostl Churchilovo válečné zadlužení. Růst byrokracie trumfl i upadající Imperium romanum – každý čtvrtý Angličan pracuje pro neefektivní stát. Nemotorný, nekomunikativní, stále obklopený svou klikou nejvěrnějších, zachmuřený jak jen Kaledoniané kalvínské tradice dokážou, bude pravděpodobně nucen ještě celý rok snášet posměšky a útoky zklamaného národa, zvláště socialistů, jež povede k monumentální porážce. Jak se může tenhle člověk teď chystat privatizovat poštu jejího veličenstva, aby bylo na dluh, který sám způsobil? Takoví kritici by si ovšem měli stěžovat co nejméně, vždyť jejich heslem vždycky bylo - zdaňuj, rozděl a panuj!

A tak byl povolán na pomoc ten ze všech nejpovolanější, Peter Mandelson, „úlisný Mandy,“ dávný Brownův protivník, leč největší „komunikátor“ všech dob, ten, jenž zajistil Blairovi nikdy nevídanou mediální podporu a slávu. Na jeho obratnou rétoriku byl každý novinář krátký. Dokonce mu prospělo i to, že už dvakrát podal demisi. To on, nový vicepremiér, čerstvý lord a baronet, teď sestavil tuhle podivnou staronovou vládu. Vydrží pod jeho opratí tahle ochromená vláda nápor krize a odporu?

Demokracie masové kultury jistě morálce profesionálních politiků neprospívá. Konsoliduje se směrem k nule. Bude však stačit fetiš komunikace, když je už dávno všechno prohráno?

Psáno pro deník E15