Protestní pouliční bouře, které zachvátily Teherán a íránská univerzitní města, jsou především výrazem uražené hrdosti, a to nejen středostavovské mládeže, která je vede, ale všech, kteří volili "reformního” prezidentského kandidáta Mirhosejna Musavího. Těžko teď někdo uvěří, že současný prezident opravdu vyhrál, ačkoli nepochybně mohl, ovšem v nečekané euforii, kdy volilo neuvěřitelných 85% voličů, by musel být výsledek velmi těsný a nikoli ony proklamované dvě třetiny. A tak se bezbarvý vládní politik, bratranec nejvyššího duchovního vůdce, nečekaně stal nezaslouženým hrdinským hromosvodem odporu proti prezidentovi Ahmadinežádovi. Připomenulo mi to oblibu Dubčeka ve skomírající fázi socialismu.

O co dnes v islámské republice, kde nevládne prezident, ale rada duchovních strážců a nejvyšší ajatoláh, vlastně jde? O větší demokracii a svobodu, o hospodářskou reformu či zahraniční politiku? Tak trochu o všechno, ale ne docela. Šíitská revoluční republika je totiž sloučením dvou systémů. Na jednu stranu se opírá o legitimitu omezené demokracie, prezident i parlament je volen a nejrůznější státní orgány zase volí jiné, a zároveň mu vládne oligarchie duchovních, jejíž legitimita spočívá v ideologii národního šíitského islámu. Írán je totiž jedinou šíitskou velmocí a v islámu existují jen dva národy. Proto jsou také Íránci na své rakety, satelity a nukleární program tak hrdí. To, že se tahle teokracie opírá nejen o tajnou policii, ale ještě o revoluční gardy, milice a veterány není pro legitimitu ústavy podstatné.

Oligarchie vedle autokracie a lidové demokracie (ochlokracie) patří podle Aristotela k nejhorším typům vlády. Oligarchie duchovních pak k těm přímo katastrofálním, protože diskredituje samo náboženství, čili identitu těch, jimž vládne a o níž se opírá. Duchovní vláda měla diskrétně a jenom zpovzdálí (vetováním kandidátů) usměrňovat politický proces, diskusi a reformu, aby nevyšel za hranice šíitského islámu. Pak ovšem nesmí zasahovat přímo do voleb ani do praktické politiky. Moc duchovní a exekutivní, jako tomu bylo u nás ve středověku, měla zůstat mít pouze antikorupční charakter, měla být přísně oddělena.

V takových volbách nemohlo jít o velkou změnu ani v domácí natož v zahraniční politice, a přesto byly zásadní, šlo o to, zda-li politický proces může pokračovat. Prezident svým ekonomickým populismem naštval podnikatelskou vrstvu, která mu vyčítá hospodářský úpadek, i městskou střední vrstvu a rostoucí zástupy studentů (a zvláště studentek, které představují většinu a nejen v Íránu) a to především svým zupáckým vystupováním, hysterickou rétorikou proti celému světu i psychologickou izolací země, a nakonec také tím, že jako první laický prezident neustále káže a posiluje represivní ostražitost morální policie. Náboženské kolektivní zaujetí tak jako revoluční nadšení po třiceti letech nezbytně slábne. Legitimita revoluce opadá. Nikoli náboženská rada, ale studenti se na chvíli povýšili do role morální autority. Ahmadinežád se stal doma nepřijatelnou tváří republiky.

Nejvyšší ajatoláh zřejmě podlehl pokušení moci světské a za každou cenu se rozhodl svého chráněnce pojistit.

Výsledkem je ztráta legitimity a destabilizace celého systému. Není náhodou, že první z cizinců, kdo volby uznal byl ruský premiér Putin. Pro svět je to špatná zpráva. Diktatury, jež ztrácejí svou legitimitu, jsou velmi nebezpečné.

Pro deník E15