Jakmile se někdo snaží dokázat, že něco existuje (takto K. Müller v HN, 26.06 o evropské veřejnosti), je nad slunce jasné, že to neexistuje. Jestliže něco existuje, je to samozřejmé a není potřeba to dokazovat. Tento svérázný karteziánský filosof razí podivuhodný postulát, že neexistence evropského lidu není nic než naše neschopnost si jej představit.

Připomíná mi zamilované nacionalisty, kteří si představovali národ, jako éterickou bytost plnou nejlepších odkazů tradice, národních mýtů a kolektivního úsilí, bez něhož nelze žít (Dykovo „Opustíš-li mne, zahyneš“) a nikoli jen jako společnost in extenso rodiny se všemi špatnými i dobrými vlastnostmi a především vztahy, avšak jednou základní politickou loajalitou.

Z pouhé představy však žádnou existenci vykřesat nelze.

Pojem démos je autorovi jen politickou kategorií, nevím proč odvozenou z demokracie, něco jako politický mediální národ, nikoli primérně kulturní a sekundárně politický. Čert, zřejmě virtuální, aby se v něm vyznal. Objev politiky čekal na Aristotela, podle nějž je společnost primérní (bez ní by ani ta nejmenší, jakou je rodina, nepřežila), a právě proto, že má svou kolektivní paměť, dané, zřejmě poměrně malé, milované teritorium a kult, je politeia vůbec možná.

Samozřejmě pokusů úspěšných i neúspěšných vytvořit nový národ bylo v dějinách plno. Po tři sta letech se dnes hroutí koncepce britského národa (omezeného demokracií), zatímco jiné nelítostně imperiální jako Čína byly zřejmě v absorbování národů úspěšnější. A tady je kámen úrazu, když autor tvrdí, že „bez jasných pravidel formování politické vůle i patřičné infrastruktury, jež umožní (re)konstruovat symbolický rámec utváření kolektivních hodnot“ evropský lid nevznikne. Takže přece jen imperialismus! Proč mu ale říká evropská demokratická politika. Demokracie přece nevytváří žádné kolektivní hodnoty, demokracie je aktivita, jež neustále produkuje ryze pragmatický kompromis. Evropská unie usiluje o vládu byrokracie přejmenované na integraci, což v důsledku vede k ekonomické stagnaci, a jedinou „duchovní hodnotou,“ jíž operuje, je tolerance, jakoby tušila, že ti, jimž jednou snášenlivost dojde, ji z lásky k domovu prostě smetou.

Ovšem na to potřebujeme mít představivost.