Nečekané a pro politiky šokující rozhodnutí Ústavního soudu o prozkoumání ústavní stížnosti na zákon umožňující předčasné volby od nepochybně pochybného poslance a v nevhodné době už probíhající volební kampaně vyvolalo mezi politiky hysterii, a ta se přenesla do médií, a tím i na veřejné mínění. Převládá názor, že jde o ústavní krizi, protože jsou předčasné říjnové volby ve veřejném zájmu.

Pro laiky jsou právní diskuse většinou zahaleny mlhou nesrozumitelného (formalistického) hnidopišství (často i jazyka) a jakéhosi podivného abstraktního uvažování mimo rámec a kontext politiky, která se odehrává tady a nyní. Vláda padla, nová ustavena být zřejmě (?) nechtěla či nemohla, parlament si proto odsouhlasil ústavní většinou zkrácené volební období, tak proboha, proč se nám soudci míchají do politiky? Nejde snad o tu pověstnou soudcokracii? Jak kontrolovat nevolené doživotní soudce?

Problém lidské vlády nad lidmi je skutečně zahalen mlhou velkého mysteria. Ani suverénní panovník z boží milosti není schopen odvodit zákony z boží vůle, natož demokracie z vůle lidu. A proto je tu obecná a principielní ústava, aby omezila nejen vládu (moc exekutivní) ale paradoxně i moc ústavodární. Nesmí být totiž povoleno, aby ústavní většina odhlasovala, co se jí zlíbí. A proto jsou tu také jednou provždy jmenovaní strážci ústavy, hlídající ústavnost proti ústavodárcům. Co na tom, že je ta ústava nedokonalá, co na tom, že jsou soudci ústavy také nedokonalí! Nic lepšího než ústavu a její strážce nevymyslíme. Máme ji tu z prostého důvodu, aby omezila moc volených zástupců, kteří jsou ve své nedokonalosti (bohužel) schopni vytvořit oligarchii a vládnout ve svém nikoli v obecném zájmu. Poslanci mají totiž mít svobodu volit, to co být má (Lord Acton), čili to, co je správné. Liberální konstituční demokracie není absolutní demokracií parlamentní většiny. Je tradičně omezena moci duchovní. Klíč k porozumění „neměnného“ jádra ústavy je v jeho obecné platnosti, přesahující parlament k polis, čili k obci, a to dokonce i k té dávno odešlé, která tu s námi v tradici nezaniká. Demokracie jak známo je demokracií nejen živých, ale i mrtvých.

Vzhledem k tomu, že je strážců ústavy patnáct, tím že jsou nevolení a nesesaditelní, zastupují suverénní moc. Mají však jen jeden prostinký úkol soudit ústavnost an sich, lze se oprávněně domnívat, že tuto abstraktní na momentální politice nezávislou funkci více méně splní. I oni sice mohou podlehnout dobovému předsudku, ba dokonce partajní ideologii, bude-li většina z nich jedné stranické preference či zbaběle ustoupit před politickou a veřejnou hysterií. Ale s tím už nic nenaděláme. Máme-li však mít vládu zákona musíme ctít nezpochybnitelný a konečný verdikt Ústavního soudu, i kdyby se nám sebeméně zamlouval, i kdyby se nám zdálo, že se týká jen zdánlivě nedůležitých procedurálních záležitostí. Tahle podivná neomylnost je také naše jediná pojistka proti zvůli, anarchii a revoluci. A je to také náš jediný, skutečný a opravdu veřejný zájem.

Pro deník E15