Norské politbyro zodpovědné za udílení švédské Nobelovy ceny míru umí svět překvapit. Jednou udělí cenu celoživotnímu teroristovi, v naději, že se obrátí, jako v případě palestinského vůdce Arafata, jindy bezduchému aparátčíkovi válčící vietnamské komunistické strany či marnému „bojovníkovi“ proti skleníkovým plynům viceprezidentovi Al Goremu a teď ji získal novopečený americký prezident Barak Obama, a to ani ne devět měsíců po svém nastolení, a vzhledem k tomu, že se nominace na cenu přijímají do února, tedy vlastně po dvanácti dnech ve funkci.

Jak mohl dostat stále ještě prestižní cenu (?) opepřenou miliónem dolarů za něco, co nemohl dokázat! Co se za tím skrývá, ptají se komentátoři světového tisku? Špatný vtip, výsměch oceněným hrdinům, čestné uznání za snahu, zmatená pacifistická ideologie nebo pokus ovlivnit americkou zahraniční politiku?

Problém je v tom, že je tahle cena za mírový idealismus problematická už od svého počátku, kdy ji na vynálezci dynamitu vymohla pražská rodačka a pacifistka baronka Bertha von Suttner, rozená Kinská. Před válkou dostávali cenu převážně pacifisté a organizátoři mezinárodních mírových organizací. Po válce, k níž pacifismus tak nechvalně přispěl, byl sice Winston Churchill odškodněn cenou za literaturu, ačkoli nenapsal jediný román, když tu mírovou jako válečník dostat nemohl, ale zároveň ji dostala kvakerská církev, přestože její členové odmítali vojenskou službu. Norským pacifismem ani válka ani nacistická okupace zcela neotřásla, našel se však kompromis v udělování ceny za humanitární pomoc, aktivistům za lidská práva a demokracii, kteří odmítají násilí a politikům za úspěšné urovnání konfliktu. Co však mají skleníkové plyny s odzbrojením, ví už jen sám pámbu!

Teď se z Osla ozývá, že Obama, posílil mezinárodní spolupráci, rozšířil ve světě naději na lepší budoucnost a usiluje o svět bez jaderných zbraní. „Diplomacie (amerického prezidenta) je založena na přesvědčení, že ti, kteří chtějí vést svět, musí tak činit na základě hodnot sdílených většinou lidstva“. Většina umlčeného lidstva si jistě mír přeje, většinu politického světa však ovládají diktátoři, kterým leží americká demokracie a lidská práva hluboko v žaludku. S jadernými zbraněmi je to jako s globálním oteplováním. Bez globální diktatury nelze nařídit nic.

Nobelova komise znovuobjevila krásu rétorického pacifismu, vždyť disidenti mohou svět nebezpečně destabilizovat, a unavená Evropa už nechápe předválečnou lekci mnichovanství ani římské dictum Vegetia „Kdo touží po míru, nechť připravuje válku.“

Ve Washintonu se teď váží, zda poslat dalších 40 000 vojáků do afgánské války, kterou ještě před rokem Obama během volební kampaně považoval za tu jedinou pravou a spojeneckou válku proti terorismu a proti nebezpečí nukleárního Pakistánu ovládaného Talibánem. Dnes se už mluví v Bílém domě o nutnosti politického kompromisu s nekompromisním Talibánem. Obamův tým se bojí, že se Afganistán stane pro prezidenta katastrofou. Pokud však čerstvě nominovaný mírotvorce vojenské posily přece jen pošle, Evropa si oddychne, bude mít opět svého normálního nenáviděného amerického prezidenta - Obamu W. Bushe.

Pro deník E 15