Sotva bylo malé Irsko pod tlakem hrozeb a slibů donuceno „správně“ volit, a jásot federalistů neznal mezí, ozval se český prezident s pohrůžkou, že nepodepíše nenáviděnou Lisabonskou smlouvu, pokud nebude vyjednána klauzule, jež znemožní, aby byla někdy vykládána jako restituční nárok sudetských Němců. Zda jsou takové požadavky podporované bavorskou a rakouskou vládou vymahatelné nebo ne, neví ani právníci, jisté je, že tím získal podporu dvou třetin českého národa, který je ve vztahu k Lisabonu poměrně vlažný.

Takovéhle vydírání a navíc jedinou osobou, na rozdíl od vydírání celého irského národa, je v idealistické unii krajně nepřípustné, a Klaus se tak přes noc stal nepřítelem číslo jedna a zároveň po celé Evropě hrdinou euroskeptické blogosféry. Reakce evropských politiků, jakkoli negativní, je relativně umírněná, jsou si totiž jisti, že Klaus tak jako tak podepíše. Zato reakce jeho českých protivníků je hysterická a nepříčetná. Za všechny příklad jinak inteligentního baviče Jana Krause, který je většinou nad věcí a nenechá se vyvést z míry: „je úlisnej, hraje na nejsprostší city, a pohrdám jim.“

Proč vzbuzuje unie tak ohromné emoce a pro spravedlnost dodejme, že na obou stranách barikády? Ti, co chtějí budovat jednotný evropský stát považuji svoji vizi nejen za ideální a správnou, ale hlavně za naprosto samozřejmou a nezpochybnitelnou jako kdysi hlasatelé marxleninismu nebo dnešní islamisté, takže každá námitka či dokonce odpor zavání zločinem. Odpůrce rozčiluje právě tahle fanatická samozřejmost nesamozřejmé vize. S idealismem sektářů nelze diskutovat a když to navíc vypadá, že si udělali živobytí z toho, že vám berou střechu nad hlavou, je to na zabití. Takhle vznikají občanské války. Kam až to dotáhli američtí federalisté? A to měli na své na své straně na rozdíl od těch našich společnou politickou tradici, národ i řeč. A státy unie měly velmi mělké historické kořeny.

Vox populi je v Evropě vůči unii netečný, dokud jej neprobudí vypjatá agitace znepřátelených stran. Potom se každý národ zlomí na dvě poloviny a vyhrává jedna nebo druhá strána s nepatrnou převahou iracionální menšiny, kterou se podařilo větší demagogií na chvíli přesvědčit.

Kdyby se na Lisabonskou smlouvu podíval nezaujatý mimozemšťan, musel by se notně divit. Od Laekenské konference, která měla zjednodušit pravidla unie, zprůhlednit fungování, vymezit vztah centra k vládám a přiblížit unii voličům, uplynulo osm krušných let. Byla protlačena, přestože propadla ve třech z šesti referend. Proto nedodrželo deset vlád slib ratifikace. Vznikl zmatený dokument, který sice umožňuje většinové hlasování v Radě, ale hlavně dává evropskému parlamentu právo, aby spolurozhodoval napůl s Komisí. A tady je vítězství unionistů kámen úrazu. Zatímco se reprezentanti států zásluhou veta dohodnout museli, postpolitický parlament je korporace, která na legitimní vlády kašle. A bude teď žádat pro sebe větší moc, větší rozpočet a více regulací. Tahle cesta do pekel teď nepochybně národní státy snad konečně probudí.

Čím blíže k harmonii, tím větší disonance. Historie nekončí, teprve začíná.

Pro deník E15