Český prezident Lisabonskou smlouvu v tichosti a smutném odloučení nakonec podepsal. Svůj předem prohraný boj slavit nehodlal, podlehl nakonec tlaku politického národa a politického výkladu Ústavního soudu, který se proslaví švejkovskou větou, že suverenita „může být posílena ve společném postupu integrovaného celku.“ Čistý newspeak, čili kvákomluva. Česká státní svrchovanost bude posílena její ztrátou. Až tak daleko jsme došli.

Už od Maastrichtské smlouvy (1986) evropské státy postupně a v různých oblastech svou politickou nezávislost dobrovolně ztrácejí. Suverenitu jak vidno lze krájet jako salám, přestože to vypadá, že buď je anebo není. Lisabon je proto jenom pokračováním unijního integračního procesu a je v rozporu s každou ústavou evropských států, protože v konstituční demokracii je ústavní soud garantem státní suverenity.

Nepleťme si proto, do jaké míry jsou státy politicky omezovány interakcí s ostatními, čili jakou mají faktickou vnější moc. To je věc jiná. Buďto mohou de iure a de facto rozhodovat o svém vnitřním pořádku a vnějších vztazích nebo nemohou.

Problém je v něčem jiném. Zda likvidace národních států v Evropě je věc dobrá nebo zlá? Co se to vlastně s námi děje, proč nesmíme být sví, jiní než ostatní? Politika je od starověku (zbožná) aktivita svobodných občanů společné tradice a milovaného území, která předpokládá jednotnou (loajální) společnost sice různorodých zájmů, které se ale paradoxně mohou přetavit do suverénního jednání státu (Aristotéles). Unie naproti tomu ruší s národem i zastupitelskou legitimní demokracii, která je s ním, ať se nám to líbí nebo ne, nerozborně spjata. Můžeme to pozorovat i doma. Nechuť vůči politikům není dána jen odporem k tomu, že nadřazují své osobní podnikatelské zájmy celku, že lidově řečeno, kradou, je dána rovněž tím, že nikoho nezastupují. Společnost už není schopna formulovat (v diskusi) své partikulární třídní zájmy, ty se už dávno rozplynuly, natož nějaký jiný opět partikulární národní zájem a cíl. Jedinec marně křičí na vládu, která jej nezastupuje. Všechno je utopeno v ideologii bezbřehých universálních práv, stejně jako idea Evropy. Politika se ocitla v zajetí jakési účelnosti bez cíle, proto je vykládána soudci a jazykem práva. Má to jistě své výhody, tahle ochrana svobod a práv, tahle vnucená bezvýznamnost našich životů, jenomže se nám čím dál víc transformuje do podoby buď neuskutečnitelných požadavků (některá absurdní práva žen, dětí, zvířat, přírody a pod.) nebo do absurdních finančních nároků vůči státu.

Evropská unie zastupuje právě takovou novou legitimitu velké Ideje. Vymezuje se universálně, protože sama neví, jaké má hranice, zda má či nemá vtělit Turecko, jakou má mít politiku vůči Rusku a co chce po Americe. Žádá lhostejnou toleranci na zásadě sekularizace, podivné “otevřenosti vůči jinakosti a jinému”, čili multikulturní společnosti a světovládě humanismu, jakéhosi zbožštěného globálního lidství stejně mýtického jako neexistující lid Evropy. Unie právě tak jako dnes už téměř neexistující národní stát rovněž abdikovala na politiku.

Na národní i nadnárodní úrovni vytváří benevolentní kracii bez demos, bezmocnou, vlastně apolitickou, dobře placenou a integrovanou oligarchii.

Psáno pro ro deník Právo