Vánoční svátky ponoukají novináře ke stále stejným stereotypním otázkám, ale tentokrát se slavný pražský kazatel Tomáš Halík opravdu namíchl a mladé novinářce na otázku, co soudí o komercializaci Vánoc, odpověděl téměř nevraživě: co bych soudil, suďte si sama všechny ty uhoněné hospodyňky, které vedle svého zaměstnání se ještě snaží nakoupit, navařit a naklidit (jistě ne pro sebe, milá slečno) stejně jako ty uštvané zákazníky v tlačenicích a nátřesku nákupních středisek, kteří se snaží za každou cenu najít to pravé, aby udělali někomu radost! Komercializace? Mají se snad ti dobráci na všechny své drahé vybodnout a koupit si cosi sami sobě v povánočním výprodeji? A když se jej zeptala, kdy přestal konečně věřit, že Ježíšek nosí dárky, opáčil ji téměř udiveně: a vám Ježíšek dárky nenosí??? Vám snad vadí, že deleguje práci rodičům, vždyť by to asi těžko mohl všechno stihnout sám, nemyslíte? Ostatně, mám dojem, že kdyby se byl nenarodil, Vánoce by zřejmě nebyly!

Ano, na blbé otázky totiž nepatří blbá odpověď, jak se kdysi říkalo, ale naopak chytrá židovská otázka. Ostatně Chesterton vánoční pocit radosti přesně vystihl, když mluvil o zázračné punčoše svého dětství, plné jablek, pomerančů, ořechů a bonbónů – když mluvil o vděčnosti jako pocitu štěstí zdvojnásobeného úžasem a svém dalším překvapení, když později ohromeně zjistil, že se mu ta darovaná punčocha roztáhla na celý svět, když pochopil, že největší dar ze všeho je nepochopitelný a nezasloužený dar života.

Tichá a tajuplná vánoční noc některým šťastlivcům umožní, aby se ohlédli za svým dětstvím, aby jim světla vánoc ozářila pohádkovou a rozmanitou krajinu úžasu, a připomněla onen dávno zapomenutý útulný příbytek rodičovské péče v neútulném světě, kterou symbolizuje betlém. „Někdy to může být pocit tak intenzivní, jako by si mrtvý vzpomněl na život.“

Někdy ovšem také stačí poodhrnout kýčovitý závěs Vánoc (nebuďme ovšem malicherní) a podívat se hlouběji do tiché, svaté noci, abychom v pozadí vlastního života zahlédli s Chestertonem „světelnou oslepující a neproniknutelnou propast, snad ještě neproniknutelnější než je hloubka temnot - propast bytí, že totiž my sami jsme nevěřícně a neuvěřitelně skuteční.“

Betlém totiž ve světle víry není jen útulný svátek rodiny, měl roztrhnout kosmos vpůli, měl být děsivým osobním průnikem toho, který jest, majestátního Neviditelného zákonodárce, Pána izraelských zástupů, jenž měl vejít do noci lidstva pod hluchou mrtvou klenbou nebes. Pochopit nutnou, nekonečnou a nepředstavitelnou Bytost samého bytí snad ještě abstraktně jakž takž lze, pochopit ale dobrovolnou existenci malého dítěte v nehostinném prosinci, jež se mělo stát vzbouřencem a umřít v nadlidské agónii lidské a možná na chvíli i Boží opuštěnosti? Pochopit, že sám Neomezitelný se rozhodl sdílet lidskou omezenost a tragický osud, abychom mohli žít pod otcovským nebem v civilizaci dobré vůle a láskyplné lidské pospolitosti? Abychom jednou, až pro nás přijde Asrael, aby nás odnesl do jasnějších končin, věděli, že smrt bude stejná proměna jako ta, které říkáme láska? Vize Betlému měla být historickým faktem a koncem všech náboženských pohádek, mýtů a spekulací. Neměli bychom proto v předvečer novoročního předsevzetí naříkat nad návratem bezcílného, poživačného a krutého fatalismu neboť taková je i logika našeho vlastního selhání.

Nejdelší noc už máme letos za sebou a před námi se otevírá nadějeplný Nový rok. Nevíme co bude, jak bude a tak si s talmudistickým realismem popřejme: špatného přiměřeně, dobrého odměřeně, zdraví a lásky neměřeně.

Podle G. K. Chestertona pro časopis Týždeň