Fascinuje mě, jak se tady v Česku novináři často pachtí, aby poukázali na nepravosti, a ve finále jsou jediní, kteří z toho mají stres. Lidé mávnou rukou – to je jasný, všechno je špatně – a ti, kterých se to týká, to vědí, takže si hlavu nelámou. S kolegy jsem několik měsíců připravovala reportáž do Paralympijského magazínu (zdlouhavé získávání dokumentů, zdlouhavé ověřování skutečností atp.), která se nakonec vysílala v zářijovém dílu týden před mým porodem (ano, byl to pomalu větší porod), a v podstatě nic nezměnila. Naopak.
Na mimina jsem byla natěšená od čtyřiadvaceti, kdy se mi z ničeho nic rozbimbaly biologické hodiny, shodou okolností při pohledu na dvojčata. Nikdy bych nevěřila, že něco takového existuje (myslím hodiny, ne dvojčata), ale u mě to byl nesmírně intenzivní pocit. Z důvodů různých jsem nakonec musela čekat pět let, než se má touha naplnila. A to hned dvojnásobně. V říjnu přibyly do naší domácnosti dvě dcery a od té doby není nic, jak jsem si kdy představovala. Zůstalo jen jediné. Moje nadšení z toho, že mám mimina, radost z jejich pokroků a růstu. Jinak je všechno úplně jinak.