V posledních letech nesnáším volby. Především kvůli frázím, kterými nás zaplavují politické strany v předvolebních kampaních, a kvůli spoustě siláckých řečí, které přijdou poté. Patřím k uvědomělým voličům, od té doby, co mi zákon dovolil volit, jsem nevynechala jedinou příležitost, dokonce kvůli tomu občas komplikovaně dojíždím do místa svého trvalého pobytu. Přesto si připadám tak trochu masochisticky pokaždé, když vybírám, koho tedy budu volit. Čtu jména na kandidátkách, politické programy a v hlavě mi běhají trpaslíci stejně rychlé stovky tam a zpět jako Usain Bolt. Co je menší zlo, kdo je menší blbec, a vyváží tihle tři slušní lidé, se kterými mám dobrou zkušenost, polovinu kandidátky, kterou volit nechci? A kdo má ve svém programu nejvíckrát dnes už totálně zprofanované slovo občan?

Vždycky přemýšlím, jestli je cílem politického programu, ve kterém jsou tuny frází typu: „Jsme tu pro občany nebo Pomůžeme občanům řešit jejich běžné životní situace nebo Systém optimalizace životních podmínek není dosud úplně dořešen, ale pracujeme na jeho zlepšení,“ zahltit lidi slovy, aby přestali přemýšlet o obsahu. Pochopitelně taková klišé nejsou jen výsadou politických programů, slyšíme je denně coby nicneříkající politický a úřednický jazyk (nejen) od politiků ve zpravodajských relacích českých televizních stanic. Před volbami je jich ale vždycky tak nějak víc a zahuštěněji.

No a po volbách přicházejí řeči o tom, jak se občané budou mít skvěle, jak bude všechno úplně jinak než dosud, přicházejí sliby největší oddanosti „běžným lidem“ , sliby stoprocentních jistot, že novou vládu, ať už se jedná o zastupitelstvo nebo ministry, zaručeně nepotrefí zneužívání moci jako tu minulou, protože „nejsme, jako oni“. No a pak se rok s rokem sejde a stávající vedení je v roli toho odsuzovaného a oponenti se hrnou do sedla. A opět slibují, nejlépe stejné věci jako kdysi nyní odstupující vedoucí. Jsem z toho pokaždé vyřízená tak na první čtvrtinu volebního období, a přesto jdu při nejbližší příležitosti znova volit s nadějí, že se naše politická scéna jednou přece jen zkultivuje.