„Diverzita není jako šálek horké čokolády – příjemná, teploučká a uklidňující – rozmanitost prezentovaných událostí v médiích je něco, na čem musíme soustavně a tvrdě pracovat,“ otevřela téma svého úvodního slova konference Media4Diversity Yasmin Alibhai-Brownová, dosud jediná sloupkařka jiné než „bílé“ barvy pleti v britském Independentu a Evening Standardu. „Musíme jít dál, pod povrch,“ pokračovala Alibhai-Brownová. „Nestačí spokojit se jen s navenek prezentovanou politickou korektností, ta má omezený dosah, důležitá je realizace… Je nesmysl vyčítat médiím, že se o ‚menšinová‘ témata dost nezajímají, často jde jen o tak zvanou vnitřní slepotu. Není v tom zlý úmysl, prostě dané téma jen vzhledem ke své výchově a vzdělání nevidí. Je tedy třeba je na to upozorňovat, témata jim nabízet.“

V souvislosti s českým předsednictvím EU zvolila iniciativa Evropské komise Media4Diversity jako místo své závěrečné schůzky před publikací doporučujícího dokumentu, co vše je třeba zlepšit, aby média v EU lépe reflektovala společenskou rozmanitost, Prahu. Dva dny spolu naposledy diskutovali novináři, zástupci občanských iniciativ, politici a lidé z univerzit o tématech, která by měla být postihnuta v dokumentu, který se tvořil několik let. Velký důraz byla přitom kladen na pozitivní příklady z řad nejrůznějších projektů ze zemí EU. Některé sice přinášejí hodně pozitivního, ale pro člověka, který se v „menšinových“ tématech pohybuje, ne až tak neobvyklého. Jiné naopak opravdu překvapí. Jako třeba projekt britského rádia s názvem Salaam Shalom.

Ano, hádáte přesně, je to společné rádio britských muslimů a židů. Vysílá na internetu a bylo založené v roce 2006 proto, že: „zakladatelé cítili, že umírněná většina obou komunit nemá nikde v britských médiích šanci zjistit ani prosazovat, co mají oba tábory společného, spíše než to, co je rozděluje,“ píše se v anotaci k tomuto projektu. Shodou okolností jsem seděla u stolu s jednou z reprezentantek této iniciativy Lisou Saffronovu, a tak jsme probíraly, jak se o soužití židů a muslimů učí ve škole v ČR a ve Spojeném království, jak zjednodušující u menšinových i většinových témat je, když má jeden příklad reprezentovat celou „komunitu“, ale jak se na druhou stranu média bez zjednodušení těžko obejdou, a jaký je asi ten nejlepší poměr, a bavily jsme se také o vzájemné netoleranci mezi tzv. znevýhodněnými skupinami.

To je i téma, které zmínila Yasmin Alibhai-Brownová. Vyprávěla, jak ji některé kamarádky nedokázaly pochopit, jak jako žena může podporovat v boji o prezidenta USA Baracka Obamu, a ne Hillary Clintonovou. Jenže Yasmin si myslí, že by příslušnost k nějaké skupině neměla člověku zúžit obzor jen na jednu linii…

Tahle otázka je ostatně velmi zajímavá. Setkala jsem se s tím už několikrát při svojí práci. Například jeden atlet na vozíku paraplegik, tedy člověk s postižením nohou, mi vyprávěl, jak kvadruplegici, tedy lidé s postiženýma rukama i nohama, nejsou takoví sportovci jako paraplegici, protože nedokážou vzhledem ke svému postižení hodit dost daleko. No a pak mluvíte s nepostiženou atletkou, a ta vám řekne, že vozíčkáři jsou sice obdivuhodní, ale obecně nejsou dost sportovci, protože hází z jejího pohledu všichni moc krátké vzdálenosti… Anebo potkáte gaye, který nesnáší Romy, přestože u některých lidí z „většinové“ společnosti by s nimi byl na jednom řádku „nepřátel“ nebo „opovrhovaných“.

Závěry konference, na kterých se shodla většina přítomných, byly, že je třeba více seznamovat studenty s různými společenskými skupinami a jejich potřebami během výuky na žurnalistice, pořádat semináře pro neziskové organizace, kde by se měly učit, jak oslovovat nejlépe média, pořádat v rámci celoživotního vzdělávání kurzy pro pracovníky médií (zejména lidi, kteří o výběru témat rozhodují, a mohou je tedy v případě předsudečnosti i blokovat), a usilovat o to, aby v redakcích byli zaměstnáni i lidé ze „znevýhodněných“ skupin. Ne na to, aby „pokrývali“ pouze menšinová témata, ale aby pracovali jako novináři a poskytovali svým kolegům, zdrojům a čtenářům možnost zbořit své předsudky. Nábor by měl probíhat, aniž by přitom šlo o pozitivní diskriminaci, lidé by měli být vybíráni proto, že jsou dost dobří. Už vidím, jak na mě po tomhle někdo pokřikuje v diskusi, že „život nejsou jen skripta, a jak to asi chcete dokázat?“

„Znevýhodněné“ skupiny mají často i problém při cestě za vzděláním. To lze částečně dohnat, samozřejmě kromě integrace v běžných školách, jak ukazoval právě na konferenci příklad výsledků práce několika iniciativ z různých zemí EU, pořádáním kurzů pro tyto skupiny, které jim pomohou překlenout případnou propast.

Samotné přijetí pak záleží na tom, kdo uchazečky a uchazeče posuzuje. Stačí pak už tedy „jen“ nepředsudečný člověk. I na tom je, pochopitelně, třeba pracovat.

Co se týče ČR, tak například u nás na fakultě se učí předmět Novinář a menšinová témata, a pro Romy, kteří usilují o to, stát se novináři, pořádají kurzy občanská sdružení ve spolupráci s veřejnoprávními médii. Jeden z nich otevřel cestu do České televize Richardu Samkovi. O médiích zaměřených přímo na danou sociální skupinu ani nemluvě, ta vznikají především díky internetu.

Jednu z možných cest, jak se k situaci staví „většinová“ média jinde než v ČR, předestřel na konferenci Belgičan Gianni Marzo. Je šéfem oddělení pro diverzitu v belgické veřejnoprávní televizi a podařilo se mu získat grant, ze kterého každý rok financuje půlroční práci 6 lidí z různě „znevýhodněných“ skupin v této televizi. Učí se novinařině, a pokud se osvědčí a televize zrovna potřebuje, získávají místo. Pokud se osvědčí a televize zrovna nemá místo, najdou obvykle zaměstnání v jiném belgickém médiu.

P. S.: Texty Yasmin Alibhai-Brownové můžete najít zde