Nemáte v rádi vedro a z představy více než jednodenního povalování na pláži se okamžitě opupínkujete? Vítejte v klubu přátel letní horské turistiky. V posledních letech jsem přestala úplně jezdit v létě na dovolenou kamkoliv, kde může být větší horko, než v Česku. Obecně si vyčleňuju čas na dovolenou na jaře, nebo v podzim, kdy se dá například do Chorvatska jet chodit po národním parku Paklenica, kde nepotkáte kromě horolezců živáčka, a ještě je pořád dost teplo na to zmiňované jednodenní povalování na pláži. Když už volno v létě, tak čím výš, eventuálně ještě k tomu čím víc na sever, tím líp.

Samozřejmě i na horách může být v létě vedro, ale jednak je menší než u moře a z mého pohledu se nějak líp snáší. A přece jen, když vylezete dost vysoko, tak to není tak hrůzostrašné. Zažila jsem už kde co. Přechod Malé Fatry, částečný přechod Velké Fatry a výlety do Vysokých Tater, rakouské Alpy (oblast Lienzských Dolomit mimochodem díky vhodnému klimatu nabízí v létě nejen skvělé túry, ale také možnost ležet klidně celý den v krásném horském údolí u průzračného a akorát studeného plesa), taky třeba bezvadné Krkonoše poslední týden prázdnin, když už odeznívá největší nápor turistů.

Těm, kterým nevadí do letní dovolené investovat větší sumu peněz, vřele doporučuju odcestovat do americké Montany, kde je nádherná a velmi různorodá krajina. A také nekonečný obzor, což je pro Evropana, který všude naráží na vesnice, nebo alespoň osamělá stavení, obrovský zážitek. Ne nadarmo se Montaně přezdívá Big Sky.

Pro handicapované cestovatele ještě informace, že národní parky jsou na postižené lidi plně připravené a i normálně v civilizaci najdete dostatek bezbariérového bydlení. A pokud můžu usuzovat z Missouly, kde jsem strávila nejvíc času, tak na rozdíl od Česka se dostanete do 90 % obchodů i restaurací.

Největší dojem na mě ale udělala dovolená ve Skandinávii před pěti lety. Vyrazili jsme ve čtyřech před posledním ročníkem na vysoké škole se všemi podstatnými věcmi v batohu a vlakem na tři týdny do Norska a Švédska. Už sama dovolená s pouze s batohem na zádech na mě odjakživa působí osvobozujícím způsobem. Toulat se a nic nemuset, ničím se nezatěžovat. V běžném životě svazována přesným harmonogramem na skloubení několika prací, si ve volném čase nedovedu představit nic příjemnějšího. K tomu cestování vlakem, které mám taky moc ráda, a na pohyb ve Skandinávii se nám osvědčilo jako nejlepší. Fakt je, že jsme měli ještě speciální studentské eurotarify, takže cestování po kolejích bylo i finančně nejvýhodnější. Celá třítýdenní dovolená nás se vším všudy vyšla zhruba na deset tisíc na osobu.

Procestovali jsme tehdy hodně míst, ale nejvýraznější byly dva několikadenní přechody – jeden v horách v okolí norského Bergenu a jeden ve Švédsku, kde jsme šli Královskou cestu. Jediné co nám tehdy nevyšlo, byl útok na nejvyšší horu Skandinávie Kebnekaise. V úseku kolem ní hrozně pršelo, a ačkoliv jsme čekali dva dny, počasí se neumoudřilo. Psala jsem tehdy cestovní deník, tak Vám z něj teď kromě fotek nabízím několik ukázek. Snad Vás na skandinávskou dovolenou nalákají. Stojí to za sníh, zimu, déšť, komáry i trochu nepohodlí. Jen pro pořádek dodávám, že norské turistické chaty, které text taky popisuje, jsou vysoko v horách, vždy perfektně upravené, plné zásob a dřeva a krásně ustlaných postelí, nikdo je nedemoluje, nikdo z nich nic neukradne a platí se za ně, aniž by to kdokoliv kontroloval, jen prostě necháte údaje k platební kartě a poctivě podle ceníku napíšete, co jste použili a za co chcete strhnout peníze:

“Oblast kolem Bergenu je moc hezká, protože jsou tam všude členité fjordy, zalesněné stráně, nad kterými trčí skalnaté štíty, a na březích řek nebo moře stojí dřevěné domy. Připomíná to maličko alpská údolí okolo řek, ale přece jen je to jiné a mnohem větší.”

“Turistická chata je krásná. Leží na poloostrůvku mezi dvěma jezery, na kterých jsou ještě kry a všude kolem sníh. S Pavlem jsme se dopustili hrdinství, i když on pochopitelně většího. V polozamrzlém jezeře jsem se trochu umyla a opláchla si obličej (víc jsem nestihla, začalo pršet). Hrdina Pavel tam skočil šipku. To byla velká oběť, protože mě jen za tu chvilku bolelo úplně všechno a nohy se mi naprosto nekontrolovatelně klepaly.”

“Doma teď běží televizní zprávy a já sedím ve spacáku, který připomíná pytel z teleshoppingu na koukání na televizi. Jsme už druhý den na severu Švédska. Je tady o poznání víc lidí než v Norsku. Jdeme totiž po asi nejznámější trase – Královské cestě. Souběžně s námi jde jeden sympatickej Švéd s rybářským prutem. “

“V Abisku jsme viděli překrásný kaňon na úplně zelené řece. Voda se tam mlela vyloženě brutálně a rozprašovala se do širokého okolí. Cesty jsou tu mnohem lepší než v Norsku. Bažiny a řeky jsou zajištěné lávkami a mosty. Nevím, jestli je to na všech trasách, ale určitě na té Královské. Večer jsme se vykoupali v zelenkavé řece, ale jedli jsme radši ve stanu. Jsou tady totiž mračna komárů. Repelentíme jako diví, ale stejně se to všechno nedá vychytat. Od včerejška mám skutečně hodně poštípané nohy těsně nad ponožkami. Včera, když jsme vařili, jsme vypadali jak na branném cvičení. Přikryté končetiny, na vlasech šátky anebo kapuce od bund, jen pytlíky na nohy a na ruce a plynová maska na obličej nám chyběly.”

“Ráno jsme vyrazili okolo desáté a v podstatě celý den jsme šli po rovině, nádherným údolím další řeky. Cestou jsme se opět různě potkávali se známými. To se mi právě hrozně líbí, jak se vyprofilovala skupinka lidí, kteří jdou stejnou trasu s námi a různě se předcházíme a docházíme, vždycky se pozdravíme, usmějeme. Cestu nám dneska zpestřilo stádo sobů na druhém břehu řeky. Měli jsme ze sobů třetí světovou (až na Pavla, který z nich byl sice nadšený, ale třetí světová se mu zdá jako příliš nadsazený výraz) a hned jsme je vyrazili fotit. Švédský rybář řekl několikrát WOW! k tomu, že sobi lezou po stráni jako lamy v Peru, a pak se s nimi nechal vyfotit.”

Opět pro handicapované cestovatele dodávám, že take Skandinávie je podle mého partnera, který ji procestoval autem v létě 2005 se svou tehdejší přítelkyní, docela dobře přizpůsobená. V kempech najdete ubytování, které se dá při troše dobré vůle na vozíku zvládnout (ne na elektrickém), horší je to s většinou obchodů a do hor se (na rozdíl od Montany, kde lze do hodně míst dojet autem) nedostanete.