Prázdniny pro mě znamenají především dohánění restů ze školního roku. Jedním z nich, který jsme s kolegou dlužili našim studentům, se nám podařilo zdárně dokončit (Analýzu mediálního zpracování vybraných kauz týkajících se etnických menšin) a ráda bych se s Vámi podělila o výsledky, které podle mého názoru nejsou nezajímavé. Vyučuju na žurnalistice už druhým rokem předmět Novinář a menšinová témata. Otevřela jsem ho proto, že se často potkávám se studenty, kteří se nechtějí věnovat tomu, čemu se věnuje většina, tedy psaní o Topolánkovi s Paroubkem a jejich podržtaškách (rozuměj obecně „velké“ politice), nebo o bolístkách českých hokejistů či fotbalistů (obecně „velkému“ sportu), ale chtějí se zabývat menšinovými tématy.

A to v obou smyslech slova – tématy, kterým není v „mainstreamových“ médiích věnováno tolik pozornosti, a tématy, která se nějakých menšin týkají. Mají přitom řadu ideálů, představ i předsudků, tak jako já před osmi lety, kdy jsem se začala „menšinovým“ tématům (především ve sportu) programově věnovat. A dodnes bojuju sama v sobě s odstraněním některých z nich. V semináři se zabýváme teorií stereotypizace, vymezování „nás“ a „těch druhých“, s hosty z nejrůznějších menšin diskutujeme o tom, jak je „jejich“ minorita v médiích reflektována, co by mělo být jinak, a proč, kde jsou největší rezervy, a naopak, kde jsou pozitiva. Diskutovat se studnety chodí také moji kolegové z nějrůznějších médií, kteří se danému tématu (slovo problematika se snažím nepoužívat, protože už má v sobě něco negativního), věnují.

Snažím se studentům ukázat živé lidi, ne stereotypní mediální obrazy, aby nebyli zbytečně idealističtí a ve snaze pomoct neheroizovali, nebo aby naopak viděli, že někdo, u koho mají třeba předsudky, vlastně může být úplně normální. A hlavně, že nelze generalizovat a odsuzovat například podle jednoho negativního případu celou komunitu. Nebo naopak pozitivně vyzdvihovat všechny kvůli jednomu člověku, se kterým jsem se při natáčení nebo psaní reportáže potkala. Klasifikovaný zápočet dostávají studenti za mediální rozbor a reportáž, kdy jdou sami do terénu za zvoleným tématem. Malé mediální analýzy zařazujeme proto, aby si studentky a studenti udělali sami představu o tom, jak jsou menšinová témata zpracovávána, a jak by je chtěli či nechtěli zpracovávat oni sami. Reflexe práce druhých jim pomůže ve zlepšování sama sebe. Nebo v to aspoň doufám, u nich i u sebe :-).

Pro mediální rozbor v tomto letním semestru jsme s Filipem Lábem zvolili analýzu mediálního zpracování kauz „Vsetín“ „Janov“ a „SAPA a víza“ v několika různých médiích (každý student si vzal jednu kauzu v jednom médiu). Výsledky práce sdružené do závěrečného souhrnu (s kolegou Lábem jsme provedli výběr společných a rozdílných znaků z prací studentů, výsledky jsme ale nijak neupravovali a texty jsou zcela prací studentů) si můžete přečíst zde.

Mně přijde nejzajímavější a nejzásadnější zjištění, že etnické menšiny nemají v českých médiích statut toho, „kdo mluví“, ale toho „o kom se mluví“ (stav se zlepšil v případě vietnamské menšiny, o které vyšla v poslední době řada článků s přímými citacemi a příběhy). Možná si řeknete – o co jde, v tom není rozdíl. Je, zásadní. O názorech etnických menšin se prostřednictvím médií nedozvíme u těchto zásadních kauz prakticky nic. Dozvíme se jen to, co si o nich myslí společenské elity, případně zástupci neziskových organizací. Prakticky chybí přímé svědectví, které by třeba pomohlo lépe osvětlit situaci (a než mě někdo napadne v diskusním fóru, tak bych ráda upozornila na to, že analýza nemá za úkol zjistit, zda jsou ty události v pořádku nebo v nepořádku, ale v jakém stavu je jejich mediální obraz). Třeba taky ne, každopádně by na to každý měl mít nárok a nikdo mi nevysvětlí, že reportér nedokázal na místě nikoho sehnat a proto musel volat nějakému „univerzálnímu odborníkovi na všechno“.

V širším kontextu mého dalšího výzkumu mohu říct, že se to netýká pouze menšin etnických. Například handicapovaní sportovci se nacházejí v obdobné pozici.

Co to vypovídá o mediálním pokrytí? Že dochází k diskriminaci menšinového názoru a pohledu na svět (s čestnými výjimkami, samozřejmě) a k utvrzování názoru dominantní většiny, toho co je „normální“ a co ne. Médii tak neustále kolují v podstatě stejné a prefabrikované příběhy (posíleny neustále se opakujícími odborníky, citovanými k různým kauzám napříč mediálním spektrem), bez jakéhokoliv většího přesahu a alespoň pokusu o hlubší vhled do problematiky. Můžete mi říct, že to není jen u menšin, ano, není, ale jednak si myslím, že ne v takové míře, jednak na to jsme nedělali výzkum :-).