Zhruba 2 měsíce před každou olympiádou se mě zmocňuje příjemné nervní mrazení – tak jaké to bude tentokrát – říkám si pravidelně. Těším se pokaždé, protože olympijské vysílání, tak jak se v České televizi neustále posouvá a rozvíjí, stále přináší nové profesní výzvy. Jakkoliv slovo je slovo výzva v češtině nadužívané, tak tady tomu opravdu tak je. Olympiáda každého z nás, kteří se na jejím vysílání podílíme, prověří u jiných akcí nevídaným způsobem, psychicky i fyzicky. K tomu se neustále musíte učit něco nového, což je pochopitelně přínosné, ale ze začátku vždycky taky stresující. Někdy víc, někdy míň.

I když v naší práci nejde o lidský život, jako je tomu třeba u lékařů, a naše selhání neodstartuje atomový výbuch, práce v přímém přenose je vysoce adrenalinový sport. A to i proto, že olympijské vysílání je, ač superpečlivě připravené, v praktickém životě vždy nekončící improvizace, jejímž cílem je jediné – poskytnout divákovi co nejúplnější a nejaktuálnější informace, co nejzajímavější přenosy a záznamy. Kazeta, která má být podle manuálu na té a té střižně je zaručeně minutu do vysílání někde úplně jinde, protože nešťastnou náhodou selhaly nějaké dva kroky předtím a plán nevyšel. Sedíte ve studiu, čtete úvod k příspěvku a režisér vám říká do ucha – nemám ho, čti dál, ne, teď doběhl Dan, máme ho, dobré. A vy se tváříte jako o život, že je všechno v nejlepším pořádku a kromě čtení a příjmu pokynů ještě myslíte na to, co budete dělat, když ten příspěvek vážně nebude. Nakonec to ale vždycky dopadne dobře, divák nic nepozná, anebo si o vás myslí, že jste úplně pitomá, když se přeřeknete, když je to přece tak jednoduché.

Vancouver 2010 jsou pro mě šesté olympijské hry v týmu Redakce sportu České televize a jsem tomu moc ráda. Nikde jinde jsem nepoznala tak obětavý tým nadšenců ochotných dát sportu první a poslední, kteří by měli svoji práci tak rádi, i když se jim třeba něco nedaří, nestíhají nebo jsou kvůli něčemu naštvaní. Po začátečnickém skriptování (zapisování timecodů událostí v přenosech přicházejících z místa her, podle těchto kódů se pak stříhá záznam nebo zpravodajství, bez popsání kazet by nebylo možné se v nich orientovat), nejrůznějším vypracovávání zpravodajských příspěvků a moderování zpravodajství, tzv. Rychlého přehledu, mě letos čeká moderování studií na Čtyřce ke krasobruslařským záznamům. Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna já budu dělat krasobruslení, ale to je právě ta výzva. Z normálně obeznámeného fanouška se všeobecným přehledem, specializovaného ale na jiné sporty, se stát během několika měsíců expertem zase v nové disciplíně.

Od chvíle, co o téhle práci vím, sjíždím světové zpravodajské servery, stránky olympijských her i různé stránky krasobruslařské a nasávám informace do notesu i do hlavy. K tomu nakoukávám archivní materiály. Historie krasobruslení je plná skvělých i méně skvělých příběhů, některé jsem si pamatovala, jiné osvěžila, s některými jsem se s chutí seznámila. Opět mě nezklamala skvělá kniha Davida Wallechinskyho o zimních olympijských hrách (The Complete Book of Winter Olympics, vydává různé edice při každých nových hrách, totéž, ale podstatně tlustší, existuje i o letní olympiádě), kterou doporučuju každému sportovnímu fanouškovi. Co se proti jiným sportům komplikovaného hodnocení týče, hodně mi pomohla skvělá televizní škola krasobruslení našeho komentátora Mirka Langera nazvaná To je krasobruslení, díky které jsem sto rozlišit v soutěži i nějaké skoky. Raduju se pokaždé, když něco řeknu správně. A o řadu informací se se mnou rozdělil i Mirek a pomohl mi víc se zorientovat.

Myslím, že i mimo krasobruslení se letos vy, kteří máte rádi sport a naše vysílání, máte na co těšit. Kromě spousty hodin přenosů a záznamů a dokola omílaného HD rozlišení signálu, je to především unikátní studio.