Z těch už přibližně třiceti knih britského konzervativního filozofa Rogera Scrutona jsem ještě nenarazil na jedinou, která by neinspirovala k civilizační a kulturní vášni, nevzbuzovala úžas nad úspěchy západní kultury a nevyrážela dech nějakým ohromujícím nápadem, objevem či ujištěním o nutnosti západní kulturu nejen neustále udržovat a prožívat, nýbrž i obnovovat a aktivně provozovat. Ani v nedávné rozšafné knížce o víně nám nezapomněl připomenout, že víno patří mezi pilíře západní civilizace, neboť povzbuzuje k uvolněnosti v lidských vztazích, k radosti ze života, košaté tvořivosti, mírné lehkovážnosti a veselé toleranci vad, chyb, omylů a hříšků. A že civilizace neholdující vínu jsou nudné, kruté a životu nebezpečné.
Horší než válka je genocida, píše americký politolog a bývalý harvardský profesor Daniel Jonah Goldhagen, proslulý svou první knihou „Hitlerovi ochotní kati“, v níž dokumentoval podíl statisíců obyčejných Němců, vojáků a policistů na masakrech civilistů, které se do té doby pokládaly téměř výlučně za dílo SS a nacistické partaje. Ve své nejnovější šestisetstránkové knize Horší než válka (Worse than War) s podtitulem „Genocida, eliminacionismus a pokrčující útok na lidstvo“ rozšiřuje svá studia genocid na celou planetu a na celou moderní historii od počátku 20. století. Od vyvraždění afrického kmene Herero v německé Jihozápadní Africe v roce 1904, přes turecké milionové vyvražďování Arménů, nacistické vyvražďování a zotročování „podřadných“ ras a národů, komunistické vyvražďování „nepřátelských tříd“, přes pákistánskou genocidu Bengálců, nigerijské vraždění Biafry, indonéské masakry Číňanů, Pol Potovo vyvražďování městského obyvatelstva a etnik světlejší kůže než měli Rudí Khmérové, po nejnedávnější Rwandu, Bosnu a Darfur. Horší než válka je na nich to, že se často dějí ne jen jako součást mezistátních válečných konfliktů, nýbrž uvnitř téhož státu, i mimo války. Často s pasivním přihlížením světa a v mediálním zatmění. A že součet jejich obětí – stovka milionů – přesahuje počet obětí mezistátních válek.
Britové o sobě rádi říkají, že tolerantně a flegmaticky ustupují kdečemu a proberou se k buldočímu odporu teprve, až jsou přitlačeni zády ke zdi. Kdo v Británii sleduje posledních pár desetiletí nepřetržitého ustupování politické korektnosti, nekontrolované imigraci, rabování národních svobod Evropskou unií a pozvolnému neomarxistickému převratu ve vzdělávacích a sociálních institucích, si už kladl zoufalou otázku, jak daleko ještě k té zdi je, co všechno si ještě Britové nechají líbit, než vybuchnou a zda už nebude pozdě.
„Novou studenou válkou“ nazývá současný konflikt islámu s ostatním světem indický jaderný fyzik a ve volném čase politolog vzdělaný ve Spojených státech, Moorthy S. Muthuswamy. Ta je také podtitulem jeho studie současného džihádu Jak porazit politický islám (Defeating Political Islam). „Politický islám“ je pojem, kterým dnes politologové sledující novou expanzi islámu nahrazují donedávna populárnější „islamismus“. Ten se snažil být pojmenováním extrémních, agresivních a teroristických projevů islámského náboženství, čili rozlišovat mezi „extrémem“ a „normálem“. Nové podrobnější studie islámu však toto rozlišení pokládají za nepřesné a zavádějící a odhalují, že onen „islamistický extremismus“ je přesněji řečeno politická součást islámského náboženství, která byla vždy v islámu přítomna jako radikální totalitní ideologie a návod k dobývání a podmaňování světa. Ideologie permanentního boje nejen násilím, nýbrž i politickou lstí, propagandou a postupnou politickou, kulturní a společenskou islamizací nově osídlovaných území. Tato radikální vojensko-politická součást islámu se jmenuje džihád.