Až si budete někdy potřebovat odpočinout od atheismu, navštivte nějakou zemi, kde vedle sebe bez fackování žijí nejmíň čtyři náboženství. Srí Lanka je jedna z mála. Tedy je opět, teprve druhý rok, po téměř třicetileté válce, v níž tamilští teroristé chtěli z už tak malého ostrova vykrojit národní tamilský stát násilným vyháněním nejen většinových Sinhálců, ale i muslimů. A se vším tím před půldruhým stoletím Brity vysázeným slovutným ceylonským čajem, jehož vývoz je hlavní položkou srílanského HDP.

Jaký stát by to asi byl, si můžeme představit z jejich programového prohlášení ještě z roku 1998, v němž rozhodují „spolupracovat v solidaritě s národními osvobozeneckými hnutími světa, socialistickými státy, mezinárodními stranami pracující třídy“, zastávají „antiimperialistickou politiku“ a zavazují se „svojí militantní solidaritou proti západnímu imperialismu, neokolonialismu, sionismu, rasismu a jiným reakčním silám.“

Ale proč, ptáte se možná, byste si potřebovali odpočinout od atheismu? Protože udržovat při životě den co den a hodinu co hodinu víru, že v celém vesmíru neexistuje nic inteligentnějšího než člověk, je hrozně vyčerpávající a okrádá vás to o tvůrčí energii, aniž si to uvědomujete.

Srílanská náboženství jsou relaxovaná a relaxující, pestrobarevná a kýčovitě baculatá, okázalá a nestydatá, všudypřítomná ale neagresivní. Včetně zdejšího asi sedmiprocentního islámu, který je sice nápadně přítomný impozantními mešitami v Colombu, uniformovanými muži s bílými čepičkami a imámskými plnovousy bez kníru a ženami černě zahalenými, které i s obnaženými tvářemi vypadají trochu posmutněle vedle kakaových krasavic v pestrých sárí s poodhalenými zády a bříšky.

Náboženské symboly nacházíte na každém stém kroku, kromě chrámů i v podobě sošek a schránek na rozích ulic a u vchodů do domků. Asi sedmiprocentní křesťanství pseudoportugalského rádobybarokního stylu vystavuje pannu Marii s Jezulátkem nebo Ježíše laskavě kázajícího v téměř buddhistické pozici s rudým srdcem vystupujícím z hrudi. Na krucifixy si moc nepotrpí, je to lid něžný. Hinduistické chrámy jsou přeplácané mumrajem figurek bohů a bohyň s odhalenými ňadry.

Tón tomu všemu udává pětašedesátiprocentní buddhismus s velkými chrámy a prostranstvími, pětibarevnými vlaječkami, zvonovitými bílými stavbami a oranžovými mnichy. Ani on se nevyhnul oslavování bizarních relikvií, jako je Buddhův zub uložený do zlaté schránky, na jejíž letmé zhlédnutí (bez pohledu na zub) stojí denně tisícové fronty turistů. V jedné jeskynní modlitebně probíhá trvalý zázrak vody tekoucí po stropě vzhůru a z vrcholu pak kapající do kyblíku.

Plus jízda na slonu, desetikilometrové písčité pláže, hejna drzých opic, drahokamy, ručně vyřezávané masky, přírodní léčiva, čerstvé ryby a hodně ostré karí. Ekology nadchne trávou vonící psací papír vyráběný ze sloního trusu. A když jsme u toho papíru, jeden zdejší vynález by měla naše civilizace převzít co nejdřív: ruční vodní trysku u každé záchodové mísy. Polovina naších stresů, nervozit a blbých nálad pochází od papírem odřených zadnic. Ne náhodou se tomu lidově říká nas (redakčně kráceno)

Vyšlo v MFDnes