„Před válkou nám sem jezdili bohatí Češi v těch svých škodách a tatrách a my jsme jim dělali sluhy,“ vyprávěl mně před nějakými dvaceti lety na toskánské pláži Forte dei Marmi stařičký hrabě spřízněný s aperitivem Martini-Rossi, který před válkou pomáhal prodávat v bohatém Československu a s nostalgií vzpomínal na hotel U tří pštrosů. „A tak to zase bude,“ dodal.

Znělo to tehdy jako hodně dobrý vtip. Ale už se ho dožíváme. Bylo by to tu dřív, kdyby Itálie nebývala vlezla pomocí účetního švindlu do eura a zůstala místo toho na liře, s níž byl každý průměrný Ital milionář a těm bohatším se muselo říkat miliardáři. Devalvovala by, italská ekonomika by se jen lehce otřepala a miliardářem by byl kdekterý Čech. Pro Itala by byla cizina dražší, pro nás Itálie levnější. Tehdy těch lir bylo do mé libry dva a půl tisíce a na pláži to byla cena jedné třetinky Peroniho piva. Pro tehdejšího Čecha deseti českých půllitrů. Dnes má Česko s Itálii pivní paritu. Málokterý Čech vnímá, jak oproti Italovi zbohatl.

Země, která byla dlouho vzorem prospěšnosti eura, se místo bezbolestné devalvace liry sevře do svěrací kazajky drahého dluhu, zvýšených daní, omezených výdajů a snížených příjmů. Co to udělá s vládní koalicí bude záviset na jedné drobnosti. Berlusconi vládne přes všechny skandály tak vytrvale díky něčemu, co mně vysvětlil internetový kavárník v městečku Blera u Říma v době, kdy končilo jediné vládní období bývalých komunistů přejmenovaných na Stranu demokratické levice a chystaly se nové volby.

„Komunisti prohrají jednak proto, že všechen vládní lup křečkovali pro sebe, místo aby se o něj poctivě dělili s ostatními partajemi, jednak proto, že nám začali lézt do účetnictví. Berlusconi vyhraje, protože nám slíbil, že nebude čmuchat, kolik daní mu odvádíme a kolik tajíme.“

Na tomto slibu stojí nejstabilnější a nejdéle sloužící poválečná italská vláda. Slib zatím dodržovala a pro většinu Italů se hra na krácení daní stala věcí osobní i národní cti. Málokterý Čech hořekující nad měsíčním platem rovnajícím se tisíci eur vnímá, že jeho italské protějšky v obdobném zaměstnání už vydělávají míň a přežívají šedými přivýdělky díky Berlusconiho daňové nepozornosti. Čtvrtina až třetina italské ekonomiky probíhá v šedé zóně, mimo dosah berňáku a statistiky HDP. Reálná Itálie je tedy pořád o velký fous bohatší než ta oficiálně vykazovaná. Hroutit se hned tak nebude. Opasky si však utahovat bude.

S výjimkou, samozřejmě, politiků. Ti si odhlasovali neutahování v dosavadním objemu, z něhož nám těch českých musí přijít líto. Italský poslanec (ale i primátor a krajský hejtman) má měsíčně přes 10.000 eur, zadarmo dopravu včetně letecké a včetně třiceti tisíc šoférovaných limusin a kvílejícím modrým majáčkem, na které pracující Ital platí dvě miliardy eur ročně. A spoustu dalších volňásků, na jaké Češi ještě nepřišli.

Jestli na jejich uživení bude Berusconiho koalice muset přiskřípnout i tu šedou ekonomiku, Ital jí to neodpustí. Co by mohlo přijít po ní a s jakou politikou, už nemůže být lepší. Není za co. Evropská dolce vita skončila a už se nevrátí. Ta česká ještě chvíli dobíhá. Zdánlivě a na dluh.

Vyšlo v MFDnes