Žijeme ve věku technologické akcelerace a nově vznikajících paradigmat, inovací, vynálezů a produktů. Jejich počet stále roste, časové mezery mezi nimi se zkracují a jejich použitelnost se násobí. Je to způsobeno častější a svobodnější výměnou nápadů, z nichž vznikají další nápady a propojením oborů, z nichž vznikají nové obory. Potřebné, ale prozatím neproveditelné a neviditelné řešení problému v jednom oboru se často dá nalézt nahlédnutím do jiného oboru, kde už funguje, třebas i s nějakým jiným účelem. Guttenberg dostal nápad na tisk z lisování vína. Obstetrický inkubátor vznikl náhodným odkoukáním hřejivé bedýnky pro čerstvě narozená kuřátka v pařížském zoo. Nová móda levných indických sandálů vznikla z opotřebovaných pneumatik, které už nebylo kam vyhazovat. Z analogových vakuových tubiček vznikl nápad na digitální počítač. Nové nápady vznikají ve sféře, zvané anglicky „the adjacent possible“ čili „přilehlé možno“. A je to „jakási stínová budoucnost vznášející se na okrajích současného stavu věcí, mapa všech způsobů, jakými se současnost dá přetvořit“.

Touto malou chuťovkou nás Steven Johnson ve své sedmé populárně vědecké knížce Where Good Ideas Come From – The Seven Patterns of Innovation (Odkud přicházejí dobré nápady – sedm vzorků inovace) navnaďuje na studium procesu inovace a invence, objevování skulin, v nichž se skrývají neviditelné nápady, zviditelnitelné propojením s něčím už existujícím, nalezené v onom „přilehlém možnu“. Nejkrásnější na přilehlém možnu, píše Johnson, je to, že jeho hranice se neustále rozšiřují, jakmile je začnete zkoumat. Každá nová kombinace nápadů vtahuje do přilehlého možna nové kombinace nápadů. Je to jako bychom vstupovali z jedné místnosti do druhé, kde se nám otvírají dveře do dalších místností a z nich do dalších místností. Historii lidstva a jeho kultury Johnson vnímá jako postupné, ale neúnavné pronikání a zkoumání přilehlého možna, v němž každá inovace otvírá nové prostory ke zkoumání.

„Přilehlé možno“ je jeden z oněch sedmi vzorků inovace z podtitulku knihy.

Dalším jsou „liquid networks“, něco jako „tekuté sítě“. Ty Johnson popisuje jako „specifické konstelace neuronů“, které v našem mozku vystřelí synchronicky a na povrch vědomí z nich vyplave nápad. Ne pokaždé jedna položka, nýbrž celé hejno. Sítě musí být hustě „zalidněné“. „Zalidněnost“ lidského mozku je sto miliard neuronů, které se dají vzájemně propojit, takže v mozku může probíhat sto bilionů individuálních komunikací. Nový nápad je výsledkem nové konfigurace neuronových komunikací. Ke zlepšení tvořivosti je potřeba zasadit individuální mysl do prostředí, v němž fungují podobné neuronové sítě. Čili mezi lidi a ideje nastavené nebo vycvičené na probádávání hranic přilehlého možna, okraje chaosu, pásma, kde řád se snoubí s anarchií. Jako klasický historický příklad takové tekuté sítě Johnson uvádí italskou renesanci, nabitou tvořivou energií, protože její umělci, stavitelé, myslitelé a vynálezci si ve velkých počtech troufali opouštět hranice zavedeného myšlenkového řádu, pohrávat si s chaosem a přijímat rizika. Podobnou troufalostí vznikla technická revoluce a kapitalismus. Nejnovější tekutou sítí je internet.

„Slow hunch“ čili pomalé tušení, zaznamenává zlomky velkých nápadů, které málokdy přicházejí hotové a kompletní. Chybějící prvky se často nacházejí někde jinde. Tekuté sítě vytvářejí prostředí, v němž se částečné nápady mohou propojit do kompletnosti. Náznaky či tušení dobrých nápadů, které se takto nepropojí, zůstanou jen náznaky. Proto je důležité všechny zlomky tušených nápadů zaznamenávat, aby se nevytrácely, pro případ, že se později s novým zlomkem propojí.

„Serendipity“ znamená překvapivý a náhodný objev něčeho nového, co jsme nehledali. Pochází z indického a perského pojmenování dnešní Srí Lanky, kdysi náhodně objevené, takže mu klidně můžeme česky říkat serendipita. Klasickou serendipitou byl třeba objev Ameriky při hledání Indie z opačného konce nebo Mendělejevův sen, který mu seřadil prvky do logické soustavy podle atomové váhy. Serendipitní nápady k nám přicházejí ve stavu myšlenkové dezorganizace, nezaostření, nesoustředění či zasnění, čili rozšíření myšlenkových hranic. A jak vědí umělci, vědci a podnikatelé, zkompletnění zlomkovitých nápadů nám někdy dojde, až když přestaneme zaostřovat na řešení těžkého problému, pustíme jej z hlavy a jdeme dělat něco jiného.

Důležitou cestou k inovaci a tvoření je omyl či chyba. Čím je člověk tvořivější, tím se dopouští víc chyb. „Omyl,“ cituje Johnson amerického psychologa Williama Jamese, „je nutný ke zdůraznění pravdy, podobně jako je temné pozadí potřebné ke zdůraznění jasnosti obrazu“. Když děláme chybu, nutí nás to přehodnotit svoje názory, zavádět nové postupy a hledat nové strategie. Největší naší chybou je tendence se chybami dál nezabývat. Nápravou je brát chyby jako korekturu a inspiraci. Navíc chyby jsou někdy vynálezem něčeho jiného, než co jsme se pokoušeli vynalézt. A chybné výchozí informace nás bezděky nutí k větší kreativitě a improvizaci, která dovede využívat „užitečných“ chyb.

„Exaption“ je nové slovo, které v 70. letech minulého století zavedli američtí biologové pro úkaz, v němž vlastnost určitého organismu, zaměřená na specifické použití, přeskočí na úplně jinou funkci. Adaptuje se na něco vnějšího, je přenesena ven, čili se „exaptuje“. Evolučním příkladem je peří, které ptactvo vyvinulo nejprve jako ochranu před chladem a teprve mnohem později dokázalo využít k letu. Exaptací se vyvíjí třebas umění a literatura, tím, že novou pracovní techniku jednoho autora přebírají jiní a vytvářejí tak výtvarné nebo architektonické slohy a hudební nebo literární styly.

Sedmou metodu invence a kreativity nazývá Johnson „Platformy“. Vysvětluje ji na Darwinovi a jeho postupných objevech, ale hlavně na jeho sledování korálových ostrovů. Ty, jak Darwin ke svému překvapení postupně zjistil, nejsou vytvářeny zeminou ani lávou, nýbrž obrovskými počty malých živočichů množících se a narůstajících do tvrdých chuchvalců vyrůstajících ze dna nad hladinu. A vytvářejících „platformu“ pro další na nich nezávislý život. Rostlinnou a živočišnou pestrost života v korálovém útesu se dosud nepodařilo nikomu kompletně zmapovat, připomíná Johnson, a cituje vědce, podle nichž v korálech žije nejméně milion, ale možná až deset milionů různých živočišných druhů. Platformou, podle korálového modelu, je tedy obrovské množství idejí, nápadů a výtvorů narůstajících a přirůstajících jeden na druhý, až vytvoří kompletní nové prostředí, z něhož mohou vyrůstat, nebo se na něm přiživovat další kvanta nápadů a výtvorů.

Takovou platformou výměny idejí a výtvorů je volný kapitalistický trh, který umožňuje exploze nových idejí na nečekaných místech a v nečekaných kontextech. A vpravdě „korálovou“ platformou se stal internet. Naším hlavním úsilím by podle Johnsona mělo být vytvářet nejvhodnější prostředí umožňující největší inovace. A ze studia historických statistik nejinovativnějších období lidských dějin odvozuje toto: Není to, jak bychom očekávali, exploze svobodných individualit ve volnotržním prostředí, s korporačním výzkumem, s dostatečně zámožnou veřejností ochotnou vynálezy financovat a kupovat a s pevnou ochranou duševního vlastnictví. Ta je potřebná také, ale spíš jen jako prostředek k rozšíření inovací do praktické sféry aplikovaných vynálezů a vytváření prosperity potřebné k podpoře výzkumu. Ale výzkum v komerčním prostředí přinesl poměrně méně inovací než prostředí univerzit vznikající od středověku paralelně s vývojem volného trhu. Tam je výzkum a tvorba nových nápadů oproštěna od komerčního tlaku a otevřena pomalu se vyvíjejícím a vzájemně na sebe navazujícím zlomkům tušení, serendipitě, tekutým sítím a náhodnému vytváření platforem. S volnou a neregulovanou výměnou nápadů, na nichž mohou okamžitě a bez omezení další vědci a učenci stavět korálové ostrovy idejí, z nichž vyrůstají a vytřibují se další nápady.

Není to tedy volba mezi svobodným trhem komerce a ochrany práv na jedné straně a neomezeným tokem informací na druhé, nýbrž hledání rovnováhy mezi oběma, tak, aby jedna neškrtila druhou, ale naopak jedna druhou posilovala a doplňovala.

Psáno pro www.ceskapozice.cz