Předpovědi obrozenců, marxistů, liberálních sekularistů a vědců, že náboženství je racionalismem a vědou odsouzené k zániku nebo na okraj civilizované společnosti, se nesplnily. Přesně řečeno se splňují jen v Evropě. Amerika věří a neustále oživuje styl a metody svých náboženství dál a statisíce amerických misionářů šíří americké křesťanství do světa. Všude na světě mimo Evropu počátkem 21. století zažívá náboženství nebývale rychlý návrat. Křesťanství, islám, hunduismus a buddhismus se derou zpět do veřejné arény a pohánějí nejen kulturu, nýbrž i politiku. A na mnoha místech planety se srážejí v krvavém střetu. Od začátku tohoto století byla téměř polovina občanských válek náboženská. Zaznamenávají ve své páté společné knize God Is Back redaktoři týdeníku The Economist John Micklethwait a Adrian Wooldridge.

Nejvýraznější náboženský konflikt probíhá na jižních okrajích islámu posouvajících se Afrikou dolů, kde její jižní polovina zároveň zažívá největší rozmach křesťanství několikamilionovým tempem ročně. Většinou ve stylu amerického křesťanství evangelikánského, charismatického, či pentecostálního, plného spirituálního nadšení a silných emocí z osobních duchovních prožitků. Z někdejších deseti milionů křesťanů na začátku minulého století jich dnes Afrika má 400 milionů, téměř polovinu své populace.

Protestantské varianty křesťanství přeskočily z Jižní Koreje (kde už přes polovina obyvatel jsou křesťané) do Číny, kde zakořenily nejvíc u nové podnikatelské třídy a počtem členů předhánějí komunistickou stranu. Odhadovaná téměř stovka milionů křesťanů je z osmdesáti procent protestantská a dvaceti katolická. Čínští podnikatelé se pravidelně scházejí na biblických čteních, výkladech a diskusích, kde se dozvídají, že Adam coby správce přírody byl první vrchní výkonný ředitel, nebo debatují, jak je ta Boží tvorba pestrá a inteligentní a zda Drawinova evoluce není nesmysl. Čínští rybáři zasvěcují svoje čluny panence Marii. Rostoucí procento protestantských kazatelů jsou ženy.

Zatímco vláda oficiálně stále ještě klasifikuje křesťanství jako podvratnou činnost, vládní ekonomové vyslovují závěry, že Amerika je tak mocná a úspěšná proto, že je postavená na křesťanství. Čím víc křesťanů tedy Čína bude mít, tím bude mocnější a úspěšnější. Víra a úžas před Bohem musí „vdechnout tržní ekonomice duši“, vysvětluje vrchní vládní ekonom Žao Hsiao ve slavné eseji zvané „Tržní ekonomika s církvemi a tržní ekonomika bez církví“. Náboženství je výrazem vznešených ideálů a pokroku, duchovní a hmotné bohatství kráčí společně, věří čínští křesťanští podnikatelé.

Rusko zažívá masivní návrat k pravoslaví a někdejší důstojník KGB Putin si v Kremlu otevřel kapli s rezidentním knězem. V roce 2006 se v sondážích 84 procent Rusů hlásilo k víře a jen 16 procent se prohlásilo za ateisty. Gorbačov se jel pomodlit do Assisi na hrobku svatého Františka a označil ho „zásadní vliv v mém životě“.

V Evropě naopak náboženství už před dvěma staletími ztratilo energii, duchovní náplň, úžas z boží tvorby a stalo se ve velké míře formální organizací podporující zastaralé a represivní se režimy, s nimiž je mnoho Evropanů ztotožňovalo. Se zhroucením starých režimů ztratilo společenský, politický a kulturní vliv, který se jim už nepodařilo obnovit. Jak zapsal Edmund Burke, „v Evropě náboženství znamenalo válku nebo útlak, v Americe bylo zdrojem svobody“. Tím také zůstává, plné energie, průbojnosti a vize budoucna. A ty také, spíš než evropskou náboženskou zahleděnost do minulosti, přijímá ostatní svět. A od nich přijímá každý rok přes sto milionů výtisků Bible, jichž se celosvětově prodá za půl miliardy dolarů.

Ne za „konec Boha“, nýbrž „konec ateismu“, označují autoři knihy naši éru. K náboženství se čím dál víc hlásí ne nějaké ty zbytky nevzdělané chudiny (jak předvídali evropští intelektuálové), nýbrž průbojní podnikatelé v mnoha zemích světa. Američtí evangelikáni, kteří zpočátku nepatřili k nejvzdělanější složce společnosti, vytvořili průbojnou „halasnou kulturu“, s televizními stanicemi a rockovými kapelami. Jejich silně emociální víra je podle jejich výkladu výsledkem „rozštěpení intelektu a duše“ v protestantských církvích. Oni si nechali duši, zatímco intelekt nechali sekulárním intelektuálovům na univerzitách. Místo intelektuálního „teologizování“ se soustřeďují na šíření víry a filantropii. Učenou tradici nahradili spoléháním na vlastní úsudek, svědomí a osobní duchovní prožitek. A tuto zjednodušenou a zkomercializovanou verzi vyvážejí do rozvojového světa – do „skulin“, kde je na nové náboženství místo a poptávka. Na „globální náboženský trh“. V Latinské Americe charismatické a pentakostální církve ubírají tradičnímu katolictví už více než třetinu věřících a stavějí si megakostely pro deset i více tisíc modlících. V zaměření na celý svět misionářům brání jen to, že 70% lidstva žije na územích bez plné náboženské svobody. V mnoha islámských zemích narážejí na ohrožení života vlastního i svých konvertitů.

„Víra,“ vysvětlují autoři, „poskytuje jistotu ve světě, kde stále krachují sekulární jistoty“. Tak také paradoxně vývoz dravého (a podle mnohých bezduchého) amerického kapitalismu vytváří větší poptávku po náboženství. Tak Amerika ke globálnímu oživení náboženství přispívá dvojnásob.

Amerických exportních náboženských technik, především celosvětového televizního kazatelství, začal používat i hlavní soupeř islám. I on, stejně jako křesťanství, má do své víry začleněnou povinnost svou víru šířit. Na rozdíl od dnešního pokojnějšího křesťanství to islám i dnes smí činit násilím. Ale ve svých hlavních projevech zůstává antikapitalistický, antiintelektuální (40 procent dnešních muslimů je negramotných) a antitoleratní. A to, domnívají se autoři, by nakonec mělo zapříčinit jeho prohru, neboť zůstane zaostalý a chudý. Obsahuje v sobě tedy zárodky „dvojí katastrofy“: brání ekonomickému pokroku a zároveň poškozuje vlastní schopnost dlouhodobě uspět v konkurenci získávání duší. Měřítkem úspěchu víry je svoboda přijmout nějaké náboženství nebo od něho odejít. To by nakonec mělo zaručit dlouhodobý úspěch protestantskému křesťanství díky jeho důsledné víře v pluralismus, individuální svědomí a svobodu volby.

To však, pravda, od čtenáře vyžaduje silnou dávku optimismu.

Psáno pro www.ceskapozice.cz