Že chatrný zdravotní stav Papeže Benedikta XVI není jediný a možná ani ne hlavní důvod jeho rezignace, je přirozený námět dohadů a pravý důvod se možná nikdy nepotvrdí.

Z Benediktova působení v čele katolické církve a reakcí různých katolických hodnostářů se však dá s trochou detektivní práce vystopovat, že církev prochází ne-li duchovní, tak přinejmenším politickou krizí a tápe, jak čelit akcelerujícímu morálnímu úpadku západní civilizace a jejímu ohrožení zvenčí. Důkaz, do jaké hloubky vnitřní krize církve pronikla, poskytly záběry z papežova setkání s německými biskupy, sledující vetchého staříka s laskavou tváří, jak prochází s nastavenou rukou podél seřazených biskupů, z nichž jeden po druhém mu odmítají ruku stisknout a nepohlédnou mu do tváře. Hádat, z jakého ideologického problému takový rozkol mohl v tradičně ukázněném kléru vzniknout, je možná méně důležité než otázka, kam se v něm poděla prachobyčejná lidská slušnost a zdvořilost.

Ať už si církev krizi vyřeší jakkoli, nekatolíkům zůstane Benedikt v paměti jako bystrý filosof, který se pokusil katolictví pevně nasměrovat k racionalismu vysvětlením, že rozum je nejcennější dar Boha člověku a neužívat jej je pro člověka hřích. Racionalismus ztotožnil se západní civilizací a hájil ji i přes její vady a poklesky, s vědomím absence jakékoli lepší civilizační alternativy. Udržel dialog s jinými náboženstvími, aniž se potřeboval uchýlit ke kýčovitým mnohonáboženským bohoslužbám jako jeho předchůdce v Assisi. A jako první významný církevní vůdce našel odvahu kriticky zhodnotit islám jako náboženství iracionální, nesmířlivé a se sklonem k násilí. Projevil tím ochotu dát církev k dispozici obraně západní civilizace, ne jen výlučně katolictví.

Zatímco jeho naivní (ač nepochybně dobro mínící) předchůdce vydal za církev omluvu islámu za křižácké války a pokorně políbil korán, Benedikt z důkladně prostudované historie křesťansko-islámských vztahů vyčetl, že jakmile je islám na válečné stezce, je neusmiřitelný a každý pokus o smíření vnímá jako protivníkovu slabost a důkaz své moci. Na rozdíl od svého předchůdce si také z historie spočítal, že ve srovnání s tisíciletými nepřetržitými útoky islámu na Evropu, s plundrováním měst a odvážením milionu Evropanů do otroctví, byly křižácké války titěrnou reakcí, která vydržela pouhých osmdesát let.

To se možná Benedikt snažil sdělit světu, když 20. prosince 2012 oznámil kanonizaci 813 mučedníků z Otranta – která většině komentátorů unikla jako možná příčina rozkolu v katolickém kléru. V Benediktově oznámení jejich kanonizace jsou označeni za „mučedníky víry“. Otrantský masakr nám proto stojí za to si připomenout. Udál se v roce 1480 za turecké námořní invaze jižní Itálie, o síle 130 lodí a 18 000 ozbrojenců. Město se ubránilo dva týdny. Padlo 12 000 Otranťanů a obyvatel sousedního venkova. Dalších 5.000 bylo odvlečeno do otroctví. Posledních 813 se uchýlilo do katedrály se svým stařičkým arcibiskupem na modlitby. Tam jim Turci dali na vybranou přijetí islámu nebo smrt. Všichni do jednoho odmítli. Osm set jedenáct jich skončilo s useknutou hlavou. Arcibiskup a velitel posádky byli za živa rozsekáni na kousky a arcibiskupova useknutá hlava nabodnutá na kopí byla vystavena ve městě. Katedrálu si Turci proměnili ve stáj pro koně. Otranto se stalo tureckou základnou na italské pevnině a Italům trvalo rok, než je osvobodili.

Historie zatraceně politicky nekorektní – a není jisté, zda se taková islamofobie v současné Evropě ještě smí. Zda se smí v katolické církvi a jakým směrem (odvaha nebo appeasement) se církev ve vztahu k islámu vydá, možná poznáme podle toho, zda nový papež kanonizaci Otranťanů vykoná. Původně byla plánována na květen, ale už se hovoří o jejím odkladu na říjen.

V katolické církvi – jako ve všech západních institucích – vládne silná obava, že každá jejich kritika islámu zhoršuje situaci křesťanů v islámských zemích. Možná právě to Benediktovi vytýkají němečtí politicky korektní a multikulturní biskupové. Faktem však je, že situace křesťanů pod islámem se naopak zhoršuje právě proto, že se na jejich obranu křesťanské instituce neozývají. Islámská cenzura, v podobě evropské autocenzury, mezitím kousek po kousku nahlodává svobody a bezpečnost Evropanů.

A nedokáže-li západní civilizaci bránit největší křesťanská instituce, pomáhej nám všem Bůh.

Psáno pro www.ceskapozice.cz