Z čeho v lidech pramení krutost a laskavost? Táže se britský psycholog a psychiatr, cambridgeský profesor Simon Baron-Cohen. A ve studii, kterou označuje za „novou teorii lidské krutosti a laskavosti“ odpovídá jednoduchým pojmem „empatie“. To je schopnost vcítit se (to přesně ono řecké slovo znamená) do psychického stavu druhých, vnímat, jak na ně působí naše jednání a tomu je pak přizpůsobovat. Krutost je výsledkem nízké empatie, laskavost výsledkem vysoké empatie. Profesor Baron-Cohen v knížce i sestavuje tabulku různých citů, názorů a myšlenek, podle níž si můžeme stupeň empatie sami měřit a podle ní své chování upravovat – jestli nám na tom záleží.

Znalci náboženských dějin si možná připomenou, že tato teorie je vědeckým rozpracováním starodávného „Zlatého pravidla“ judaismu, křesťanství a konfucianismu „nečinit druhým, co nechceme, aby činili nám“. Vcítit se do stavu druhých znamená umět si představit, jak bychom se v jejich stavu cítili my.

„Zlo“ (a autor tento pojem uvádí v úvozovkách jako „nevědecký“) se v této teorii redefinuje jako „eroze empatie“. Dodává, že empatie není jedinou komponentou krutosti, ale je její „konečnou společnou průchozí dráhou“. Čili vysokým stupněm empatie můžeme sklonům ke zlu zabránit, nízký stupeň empatie může dát sklonům ke zlu průchod. To vysvětluje, jak se „obyčejní“ lidé stanou schopni krutosti. Totiž tím, že přestanou druhé lidi vnímat jako lidi a začnou je vnímat jako „předměty“. Toho kruté režimy docilují ideovou a psychologickou manipulací, která své oběti (určité společenské nebo etnické skupiny) znelidští a pachatelům krutostí vštípí, dovolí nebo přikáže „nelidské“ skupiny perzekvovat. Tak vzniká každá historická genocida. Tak třeba pro nacistické doktory mohli vězňové přestat být lidmi a stát se „předměty vědeckého bádání přispívajícího k vyššímu dobru“.

Znelidštění (eroze empatie) pak dává obyčejným záštím, závistem a potlačovaným nenávistem průchod ke krutostem, bez eroze empatie nepředstavitelných. Jenže většina z nás, i bez projevu fyzické krutosti, žije ve stavu částečné nebo občasné eroze empatie. Tou je i prachobyčejné sobectví a egocentrismus. Autor cituje Martina Bubera, který tento stav popsal ve své knize Já a ty. Stav „Já“ (ego) staví sebe do centra všeho dění, prosazuje jen své zájmy a druhé lidi vnímá jako předměty svého uspokojení. Stává se bezohledným. A společnost, která bezohlednost toleruje či dokonce přiživuje, působí erozi empatie a je na cestě ke krutosti. K civilizovanému jednání je zapotřebí vzít do obzoru našeho vnímání i onoho „Ty“, s jeho city a myšlenkami. Vnímat, jak na druhé působíme a pěstovat vůči nim ohleduplnost. Baron-Cohen to definuje jako přeměnu „single-mindedness“ v „double-mindedness“. Schopnost vnímat potřeby a zájmy druhého zároveň jako svoje. A tu bere jako definici vzniku empatie a mechanismus civilizovanosti, což je přeměna bezohlednosti v ohleduplnost.

Empatie probíhá ve dvou fázích nebo stupních: uznání a odezva. Druhého jedince potřebujeme nejen vnímat a brát na vědomí, nýbrž i na něho reagovat s příslušnou emocí a činem. Pomoc v nesnázích, snaha o pochopení, záchrana života, laskavé slovo, rada, povzbuzení. Empatie dává druhé osobě pocit užitečnosti a hodnoty. Rozptyluje nedorozumění, usnadňuje vzájemné chápání a smiřuje konflikty.

„Nulový stupeň empatie“ je stav naprosté necitlivosti, jak nás vnímají druzí, jak s nimi jednat, jak předvídat jejich city a reakce. Provází jej nechápání, jak nás mohou druzí nechápat a to v nás posiluje pocit osamělosti a ten zase působí iluzi stoprocentní jistoty o správnosti našich názorů. „Je to nakonec osamělý způsob existence, život v nejlepším případě nepochopený, v horším případě odsouzený jako sobecký“. Vede k jednání, v němž nemáme žádné zábrany, žádné brzdy svého jednání, žádný ohled na dopad našich činů na druhé.

Po neurolgickém popisu mechanismu empatie v mozkových částech a spojích pak Baron-Cohen redefinuje klasické psychiatrické kategorie jako různé projevy nulové empatie. Psychopatie se lékařsky definuje mimo jiné jako neschopnost rozeznávat dobro od zla. Ta je klasickým projevem nulové empatie. Dalšími příklady jsou narcismus a autismus.

Baron-Cohen však zároveň rozlišuje mezi „nulovou empatii negativní“ – která se projevuje násilím na druhých – a „nulovou empatií pozitivní“ – která se projevuje solitérním pohroužením do tvůrčí práce, aniž by škodila druhým. To bývá častý jev u vědců a umělců zapálených pro svou práci s nevnímavostí vůči okolí. Uznává dokonce, že v takovýchto případech je nulová empatie i nezbytnou podmínkou vrcholné tvorby a jí vděčíme za mnohá geniální díla a objevy. Vysvětluje to také, proč se mezi autisty nachází tolik případů geniality v jednom solitérním oboru, jako třeba matematika.

To by znamenalo (uvažuje Baron-Cohen) kompletní přepsání psychiatrické vědy. Lidé dnes klasifikovaní jako psychicky nemocní (a léčení všelijakými zbytečnými drogami) by byli prostě vnímáni jako lidé s nízkým stupněm empatie a vypracovaly by se metody jejího postupného zvyšování nebo psychologického přeprogramování. Z historie máme podrobně zmapované metody, jimiž diktatury krůček po krůčku své poddané dokáží zbavit empatie, až z nich udělají vražedné mašinérie. Nízká empatie znamená lhostejnost k osudu druhých. A lhostejností (slovy anglického historika Iana Kershawa) byla dlážděna cesta do Osvětimi.

Musí tedy existovat opačný postup, jakým lidi s nízkým stupněm empatie posouvat k vyššímu. Na ten by se psychologické vědy měly soustředit. „Empatie je jeden z nejhodnotnějších zdrojů v našem světě,“ píše Baron-Cohen. Je potřeba ji pěstovat, střežit, pocvičovat, praktikovat a odměňovat. Empatie je „uinverzální rozpouštědlo“, které dokáže rozpustit každý problém, osobní, pracovní i politický. A na rozdíl od náboženství a jeho pojmu „zla“, empatie nedokáže nikoho utlačovat ani perzekvovat. Měli bychom ji tedy – jako cíl, hodnotu a metodu – postavit nad politiku, ideologii a náboženství.

Psáno pro www.ceskapozice.cz