Letošním hrdinou anglické literatury je v Londýně narozený Skot, potomek dvou generací skotských politiků londýnského parlamentu a válečný hrdina v hodnosti námořního kapitána (commander). Do poválečné hrdé, ale šedivé, uskrovněné, ekonomicky vyčerpané a puritánské Británie ohrožované komunistickou studenou válkou vnesl barvu, světlo, slunce, exotiku, erotiku, chlapství, vlastnectví, hrdinství a krkolomnou troufalost. Jeho komicky dramatické špionážní romány začaly vycházet v polovině padesátých let, pokračovaly deset let a všech čtrnáct bylo zfilmováno. Za svého života prodal čtyřicet milionů výtisků a v roce jeho smrti 1965 jich truchlící fanoušci koupili ještě 27 milionů.

Jako by britská literatura chtěla svět ujistit, že nechová vůči literárním žánrům žádné předsudky a nečiní rozdílu mezi literaturou „krásnou“ a „lehkou“, zařadila Iana Fleminga s jeho nezapomenutelnou postavou agenta 007 (a námořního kapitána) Jamese Bonda mezi padesát nejlepších britských spisovatelů období od druhé světové války. A to hned ve dvou žebříčcích.

Časopis Public Poems ho uvádí na 46. místě hned před Salmanem Rushdiem, Times Books dokonce na místě 14., hned za Salmanem Rushdiem. Mezi samozřejmými giganty jako George Orwell, William Golding, Doris Lessing, J. R. R. Tolkien, V. S. Naipaul, Muriel Spark, Kingsley Amis, C. S. Lewis, Iris Murdoch nebo Anthony Burgess.

Flemingův Bond změnil myšlení celé generaci Britů dospívajícíh v 50. letech, a s obvyklým destiletým zpožděním dlaší celé generaci českých emigrantů konce let šedesátých. V Česku se nestačil v 60. letech protlačit ani tou poměrně liberalizovanou cenzurou a než padl komunismus, vyšel už pomalu z módy a přestal být kultem. My venku jsme ho koncem 60. let ještě chytli v plné síle. Zatímco Britům dával Bond nové sebevědomí hrdého národa, z něhož o generaci později mohla vyrůst konzervativní revoluce thatcherismu, pro nás emigranty byl dvojím symbolem svobody. Jednak radostným objevem, že někdo někde ještě brání civilizaci před komunistickými a podobnými padouchy, jednak osvobozením od literárních klišé, v nichž jsme v komunismu vyrůstali.

Pohled na jamesbondovku v nás vzbuzoval nejprve rozpačité pohrdání „podřadným“ literárním žánrem. Naštěstí se tehdy v Británii dalo na jednu vstupenku v kině sedět celé odpoledne až do jedenácti večer a film vidět čtyřikrát. Čtyři za cenu jedné, tomu málokterý čerstvý český emigrant dokázal odolat. A tak jsme po třetím zhlednutí a zopakování dialogů mohli začít vychutnávat tu ironii, nadsázku a humor, s nimiž James vyzrává nad padouchy a stíhá při tom pomazlit všechy hezké holky, které se mu připletou do cesty.

Vtip dialogů jako „co všecko já dělám pro Anglii“ při milování s nepřátelskou špionkou nám dochází teprve, když si uvědomíme, že Bond je Skot. Když jeho trpělivě zamilovaná sekretářka Moneypenny na Bondovo telefonické oznámení, že se učí dánsky (a vidíme ho v posteli s krásnou blonýnkou) odpoví “you were always a cunning linguist“, trvá nám chvilku, než nám dojde, že je to slovní hříčka na „cunnilingus“ a že Moneypenny mu nechválí jeho „lingvistickou troufalost“. Když se Jamesovi při ruletě představuje krasavice s nádherným bohatým poprsím slovy „hi, I am Plenty“, už se dokážeme radovat z Jamesova pohledu na její dekoltáž a repliku „but of course you are“. A čert ví, jak by se tyhle hříčky daly překládat do češtiny.
A cítili jsme všichni, že k pádu komunismu vedle papeže, prezidenta a premiérky bohatě přispěl i jeden pisálek, čtvrt století po své smrti. Věnujme mu k jeho setinám hodně hlasitou vzpomínku.