„Black swan“ čili černá labuť je pojem, který se rychle zabydluje v terminologii filozofické, ekonomické, psychologické, politické a prognostické. Znamená nepředvídanou a neočekávanou událost, která ostatní události zamíchá a změní tak, že věci nepokračují, jak bývaly, jak se očekávaly či předpovídaly a má na další vývoj mnohem silnější dopad než události obvyklé.

Od Davida Humea jej převzal a filozoficky rozpracoval v Americe usazený libanonský křesťan Nassim Nicholas Taleb, erudovaný filozof a úspěšný burzovní makléř, jehož první kniha Fooled by Randomness (Ošálení náhodnostmi) mu vysloužila pověst ikonoklasta čili bořitele zavedených uctívaných model a modelů myšlení a „hlavního disidenta Wall Streetu“. Byla převážně o roli náhod a štěstí v ekonomickém a finančním úspěchu. Druhá, The Black Swan (Penguin 2008), rozšiřuje úlohu náhod do všech oborů lidské činnosti a historie.

Událost klasifikovaná jako černá labuť se vyznačuje třemi hlavními vlastnostmi:

1. Je neočekávaná a nepředvídatelná, neboť její možnost nevyplývá z žádných dosavadních zkušeností.

2. Má obrovský účinek.

3. I přes svou nepředvídatelnost se (díky lidské potřebě vysvětlovat a kategorizovat) dodatečně a zpětně stává vysvětlitelnou a téměř logickou.

To ale dál způsobuje, že se do budoucna připravujeme na nějakou konkrétní černou labuť, která už se nám jednou stala. Místo ní se nám pak ale stane jiná, na kterou opět připraveni nejsme. Řečeno populární frází, bojujeme minulé bitvy, proto prohráváme budoucí. Nevnímáme nadčasový široký kontext, protože naše většinové vzdělávací metody nás přiměly učit se konkrétní fakta, nikoli pravidla, principy a souvislosti.

V celkovém nadhledu na lidské dějiny zjišťujeme, že všechen jejich dramatický průběh je řízen a směrován malým počtem obrovsky vlivných černých labutí. Naše životy, v nichž neustále usilujeme o určitou plánovanou, až téměř rituální pravidelnost a jistotu, jsou ovládány nepravidelnými a jistotu narušujícími šoky. „Historie neplyne, nýbrž skáče od zlomeniny ke zlomenině, s nepatrnými vibracemi mezi nimi.“

Černé labutě jsou příčinou mimořádných úspěchů i mimořádných krachů. V businessu je většina úspěchů a předstihů způsobena schopností vnímat přilétající černou labuť dřív než ostatní (a tudíž předehnat konkurenci). Stejně tak krize a krachy jsou způsobeny nepřipraveností na přílet černé labutě. Černým labutím vděčíme za většinu vynálezů a technologií, díky tomu, že vynálezci a badatelé tráví čas méně řízeným plánováním a více různým fušováním a příštipkařením, z něhož něco vyjde, něco ne (metoda pokusů a omylů).

Mnohé černé labutě jsou jinak běžné události, které se černými labutěmi staly jen díky lidské nepřipravenosti. Jinými slovy, nejsou to události takové, které by samy o sobě byly nepřirozené, nýbrž takové, které byly z přirozenosti vytlačeny naším omezujícím způsobem myšlení. Třebaže pohled na dějiny nám potvrzuje nadměrný účinek černých labutí, my se stále chováme, jako by se dějiny daly předvídat, vytvářet, nasměrovat nebo měnit podle naší vůle, zkušenosti, plánování. Děláme to z přílišné důvěry ve své vědomosti a z přeceňování toho mála, co víme, přičemž zapomínáme zkoumat to mnohé, co nevíme. Studujeme stále věci známé obvyklé, vyhýbáme se neznámým a neobvyklým. Ty nás pak pokaždé zaskočí.

Místo skutečného terénu studujeme mapy, na nichž není všechno zaznamenáno. Stavíme svůj život a plánování na tom, co se v minulosti osvědčilo. Jenže to osvědčené se neopakuje a osvědčenost nezvládá události neosvědčené. Takovou událostí je každá další černá labuť a my si vytrvale pěstujeme neschopnost černé labutě chápat právě proto, že své osvědčené poznatky z minula bereme jako definitivní a všeobecně a vždy platné.

Zaostřujeme na věci konkrétní a dobře definované, z nichž si vytváříme obraz nereálný, utopický, platonicky idealistický, ideálně uspořádáný. Tomuto myšlenkovému stavu Taleb říká „platonicita“ a tomuto postupu „platonifikace“. Takto platonifikovaný obraz světa pak naráží na „nepořádnou“ realitu a nevnímá ty nepořádnosti v ní, které se do ideálního uspořádání nevejdou. Tak se mezi tím, co víme a tím, co si myslíme, že víme, rozevírá nebezpečná propast. A to je prostor, kde černé labutě vznikají. Takže, paradoxně, čím větší je suma našich vědomostí, tím větší je prostor pro černé labutě a tím je jejich výskyt častější a účinek silnější. A my si jej zesilujeme ještě víc tím, že se chováme, jako by černé labutě neexistovaly.

Historie je mlhavá. Vidíme z ní jen to, co z mlhy vystupuje a neznáme skript, podle něhož se to děje. Proto významné události nevidíme v celém kontextu, nevidíme mechanismus, který dává věci do chodu. Mlhavost historie má tři příčiny.

a. Iluze, že chápeme, co se děje a že tudíž můžeme předvídat.

b. Zpětné skreslení skutečných událostí a vytváření sebeklamu vědění.

c. Přeceňování faktuálních informací a jejich kategorizace a klasifikace, čili redukce jejich komplexnosti a tím vyloučení důležitých aspektů, které pak zůstávají mocným zdrojem nejistoty a tvůrcem černých labutí.

Kořenem těchto příčin je lidská potřeba „zprůměrňovat“ realitu a informace o ní, aby se vešly do snadněji vnímatelných statistik. Tak se průměrnost stává kritériem všeho a výjimky z ní se berou jako úchylky či vady – třebaže právě výjimečnost hýbe světem. Podle stupně zprůměrňování Taleb dělí realitu na dva pomyslné světy:

Jedním je „Mediokristán“ – v němž vládne utopie prostřednosti, průměrnosti, přiměřenosti, umírněnosti a rovnostářství (včetně „sociální spravedlnosti“) a v němž se i extrémní výjimka započítává do celkového průměru (v „sociálně spravedlivé“ ekonomice tvrdě zdaňuje), takže se zdá bezvýznamná nebo se jí nedovolí nabýt významu. V tomto světě je víc každodenních jistot a méně rizik, ale také se v něm neděje nic mimořádně tvůrčího. Druhým je „Extrémistán“, v němž vedle sebe žijí tak obrovské odišnosti (včetně sociálních „nespravedlností“), že každý jejich čin je individuální, nápadně viditelný a schopný silně ovlivnit celek. Tento svět má větší stupeň nejistot a rizik, ale z něho také přichází většina tvůrčích činů. V Mediokristánu žijeme pod „tyranií kolektivního, rutinního, zřejmého a předvídatelného“, v Extrémistánu je to „tyranie jedinečného, náhodného, neviděného a nepředvídaného“. Černé labutě vznikají v Extrémistánu, kde se berou jako samozřejmost a občas přilétají do Mediokristánu, kde rozmetáním průměrností a jistot působí paseku.

Taleb podle těchto dvou kategorií dělí i profese na nestupňovatelné (unscalable) a stupňovatelné (scalable). Těmi prvními jsou takové, v nichž výdělek je zaručený ale omezený fyzickou přítomností a pracovním časem. Těmi druhými jsou ty, jejichž výsledek může zaplavit trh a prodávat se, aniž by tvůrce musel být přítomen. Ty první pracují za stanovenou a omezenou (třebaže někdy vysokou) mzdu, ty druhé za výtěžek z prodeje svých nápadů, vynálezů a výrobků na širokém a fyzicky ani časově neomezeném trhu. Ty první žijí v Mediokristánu, ty druhé v Extrémistánu.

Taleb několikrát během své 300-stránkové knihy naznačuje, že řešení problému černých labutí má a že se je někde na konci dozvíme. Že se k nim ale jeho často namáhavými úvahami prokousat ve vlastním zájmu musíme, protože „moderní svět je Extrémistán ovládaný velmi výjimečnými událostmi. Může doručit jednu černou labuť po tisících a tisísích bílých, takže musíme pozdržovat úsudek déle, než jsme zvyklí. Navíc, zdroje černých labutí se dnes znásobily nezměřitelně.“

Mezitím nás provází (a napíná) pestrou menažerií stručně vysvětlených starodávných i moderních filozofů, kteří se fenoménem černých labutí (pod jinými pojmenováními) pozitivně či negativně zabývali. Aristoteles, Menodotus, Sextus Empiricus, Cicero, Algazel‚ Averroes, Aquinas, Pierre Bayle, David Hume, Francis Bacon, Pierre-Daniel Huet, Michel de Montaigne, Benoit Mandelbrot, Churchill, Umberto Eco. Už kvůli nim (a anekdotám z jejich života) stojí za to se Talebovou knížkou pracně prokousávat, i kdyby nám jeho teorie černých labutí přišla protivná nebo nepochopitelná.

Jeho řešení nakonec, zestručněné, vypadá takto: Předpokladem úspěchu – a možná i přežití v dnešním komplexním a globálně propojeném světě – je připravenost na nepředvídanosti. Což neznamená snažit se předvídat, co se stane (to nedokážeme), nýbrž být ve střehu na cokoli nečekaného. Znamená to přestat myslet v rámci průměrnosti a naučit se cenit si extrémů jako východiska, na němž stavíme svou životní filozofii. Netopit se v drobných detailech a nenechat se vyrušovat malichernostmi, nýbrž vnímat věci v co nejširším kontextu a často neviděných souvislostech. Brát nejistotou a nedořešenost jako samozřejmý přirozený stav. Vnímat krize ne jako tragedie, nýbrž jako příležitosti. Ovládnout je, aby ony neovládly nás.

A připomínat si, že „už jen to, že jsme naživu, je mimořádné štěstí, nepravděpodobnost monstrózních proporcí. Pamatovat si, že i vy jste černá labuť.“

Vyšlo v týdeníku Euro