Předvolební podpásovky britských labouristů
Britská volební kampaň vypukla neoficiálně 31. března jedním z nejsprostějších podrazů, jaké kdy v evropské politice existovaly a jaké v ní nebylo slyšet od konce druhé světové války. Ilustruje, jak prudce a hluboko v Británii klesla kultura a standard politické debaty.
Toho dne totiž konzervativní deník The Daily Telegraph citoval prohlášení dvou labouristických poslanců obviňujících konzervativní stranu, že „ji z poloviny vlastní Lord Ashcroft a z druhé poloviny židovští milionáři“ a že „Israel má v Británii dlouhá chapadla, která financují volební kampaně a dávají peníze do britského politického systému pro svoje vlastní cíle.“
Místopředseda konzervativní strany Michael Ashcroft, od roku 2000 s titulem barona, je ve svých čtyřiašedesáti letech jedním z padesátky nejbohatších Britů. Má dvojí občanství a daňový domicil v Belize. Je „self-made“ a první milion vydělal už jako třicátník, když během tří let zkrachovalou firmičku koupenou za jednu libru přeměnil na milionový podnik. Akvizice upadajících firem a jejich zhodnocování a prodej se staly jeho hlavní činností, která ho do dneška vynesla nad hranici miliardy liber. Miliony z nich rozdává vzdělávacím a kulturním institucím. S milionovými ročními příspěvky do kasičky Konzervativní strany je jejím nejštědřejším dárcem. Začátkem března britská média rozvířila debatu o tom, že deset let pozapomněl platit v Británii daně ze svých zahraničních příjmů, jak bylo jeho povinností aktivního britského politika, na rozdíl od obyčejného soukromého zahraničního daňového rezidenta. Útok na něho se tedy dá brát za běžnou a lacinou populistickou zbraň levicového arzenálu.
Co je levicově populistické na té druhé části útoku (oněch „židovských milionářích“ a „izraelských chapadlech“) pochopíme, když si promítneme prudký vzestup anti-izraelské propagandy v britských médiích a s ní související rostoucí antisemitismus, jaký dnes umožňuje médiím a politikům vyslovovat nezastřeně antisemitské výroky, jaké by jim ještě před nějakým třemi lety nepřišly na mysl. Tak se třebas komentátoři deníku The Independent dokáží pochlubit, že „když vidím židovské jméno pod mediálním příspěvkem hájícím Izrael, příspěvek nečtu“. Ředitele bruselského think-tanku Centrum pro novou Evropu, předsedu Evropského institutu pro studium současného antisemitismu a sloupkaře Timesů Stephena Pollarda očastují vtípkem „snědl příliš mnoho košer paštik“. A každého, kdo sympatizuje s Izraelem nazývají „lidmi hrdými na to, že jsou přáteli země, která provozuje systém apartheidu na území, které ilegálně okupuje a kolonizuje, podřizuje jeho obyvatele nesnesitelným restrikcím a nerozpakuje se je ve velkých počtech zabíjet, včetně žen a dětí, trestá je za to, že troufají vypouštět rakety a neustále lže o svých akcích, jako teď o kriminálních činnostech Mossadu.“
S tím, pravda, populističtí levicoví politici musí držet krok, chtějí-li podchytit náladu lidu. Kdo tedy jsou ti dva, kteří se tak vyšvihli:
Martin Linton, autor těch „chapadel“, je pětašedesátiletý poslanec, absolvent Oxfordu a bývalý novinář Guardianu, v labouristické straně předsedá jejímu Výboru přátel Palestiny. Svou roli hraje už dlouho bezchybně, takto imaginativně („židovská chapadla“ byla oblíbenou metaforou Goebbelsovou) však promluvil poprvé.
Gerald Kaufman, od roku 2004 s titulem Sir, už téměř osmdesátník, rovněž oxfordský absolvent a ve volných chvílích docela úspěšný spisovatel, je v parlamentě od 70. let, několikrát byl ministrem a stínovým ministrem. Svým (sekulárním) židovstvím se netají, ale za Izrael a židovské milionáře se stydí. Ve vztahu k Izraeli si postupně nastudoval dnes čím dál populárnější roli „hodného Žida“, toho „našeho“, co nemá rád sionisty a židovské milionáře. Proslavil se tím, že navrhoval proti Izraeli ekonomické sankce, označil Izrael za „vyvrhelský stát“, šéfa izraelské Strany práce Šimona Perese nazval „pravicovým hrdlořezem“ a izraelské politiky „válečnými zločinci“. Ariel Sharon podle něho „poskvrnil krví Davidovu hvězdu, která patří všem Židům“.
Žádného toho židovského milionáře ani chapadlo ovládající Konzervativní stranu samozřejmě Kaufman ani Linton nejmenovali. Ani nenaznačili, k jakým izraelským zájmům Konzervativní stranu manipulují. Že by k nedávnému Cameronovu prohlášení (zřejmě rovněž ctící lidovou náladu), že bude na Izrael „stejně tvrdý jako Obama?“
Vyšlo v týdeníku Euro
Toho dne totiž konzervativní deník The Daily Telegraph citoval prohlášení dvou labouristických poslanců obviňujících konzervativní stranu, že „ji z poloviny vlastní Lord Ashcroft a z druhé poloviny židovští milionáři“ a že „Israel má v Británii dlouhá chapadla, která financují volební kampaně a dávají peníze do britského politického systému pro svoje vlastní cíle.“
Místopředseda konzervativní strany Michael Ashcroft, od roku 2000 s titulem barona, je ve svých čtyřiašedesáti letech jedním z padesátky nejbohatších Britů. Má dvojí občanství a daňový domicil v Belize. Je „self-made“ a první milion vydělal už jako třicátník, když během tří let zkrachovalou firmičku koupenou za jednu libru přeměnil na milionový podnik. Akvizice upadajících firem a jejich zhodnocování a prodej se staly jeho hlavní činností, která ho do dneška vynesla nad hranici miliardy liber. Miliony z nich rozdává vzdělávacím a kulturním institucím. S milionovými ročními příspěvky do kasičky Konzervativní strany je jejím nejštědřejším dárcem. Začátkem března britská média rozvířila debatu o tom, že deset let pozapomněl platit v Británii daně ze svých zahraničních příjmů, jak bylo jeho povinností aktivního britského politika, na rozdíl od obyčejného soukromého zahraničního daňového rezidenta. Útok na něho se tedy dá brát za běžnou a lacinou populistickou zbraň levicového arzenálu.
Co je levicově populistické na té druhé části útoku (oněch „židovských milionářích“ a „izraelských chapadlech“) pochopíme, když si promítneme prudký vzestup anti-izraelské propagandy v britských médiích a s ní související rostoucí antisemitismus, jaký dnes umožňuje médiím a politikům vyslovovat nezastřeně antisemitské výroky, jaké by jim ještě před nějakým třemi lety nepřišly na mysl. Tak se třebas komentátoři deníku The Independent dokáží pochlubit, že „když vidím židovské jméno pod mediálním příspěvkem hájícím Izrael, příspěvek nečtu“. Ředitele bruselského think-tanku Centrum pro novou Evropu, předsedu Evropského institutu pro studium současného antisemitismu a sloupkaře Timesů Stephena Pollarda očastují vtípkem „snědl příliš mnoho košer paštik“. A každého, kdo sympatizuje s Izraelem nazývají „lidmi hrdými na to, že jsou přáteli země, která provozuje systém apartheidu na území, které ilegálně okupuje a kolonizuje, podřizuje jeho obyvatele nesnesitelným restrikcím a nerozpakuje se je ve velkých počtech zabíjet, včetně žen a dětí, trestá je za to, že troufají vypouštět rakety a neustále lže o svých akcích, jako teď o kriminálních činnostech Mossadu.“
S tím, pravda, populističtí levicoví politici musí držet krok, chtějí-li podchytit náladu lidu. Kdo tedy jsou ti dva, kteří se tak vyšvihli:
Martin Linton, autor těch „chapadel“, je pětašedesátiletý poslanec, absolvent Oxfordu a bývalý novinář Guardianu, v labouristické straně předsedá jejímu Výboru přátel Palestiny. Svou roli hraje už dlouho bezchybně, takto imaginativně („židovská chapadla“ byla oblíbenou metaforou Goebbelsovou) však promluvil poprvé.
Gerald Kaufman, od roku 2004 s titulem Sir, už téměř osmdesátník, rovněž oxfordský absolvent a ve volných chvílích docela úspěšný spisovatel, je v parlamentě od 70. let, několikrát byl ministrem a stínovým ministrem. Svým (sekulárním) židovstvím se netají, ale za Izrael a židovské milionáře se stydí. Ve vztahu k Izraeli si postupně nastudoval dnes čím dál populárnější roli „hodného Žida“, toho „našeho“, co nemá rád sionisty a židovské milionáře. Proslavil se tím, že navrhoval proti Izraeli ekonomické sankce, označil Izrael za „vyvrhelský stát“, šéfa izraelské Strany práce Šimona Perese nazval „pravicovým hrdlořezem“ a izraelské politiky „válečnými zločinci“. Ariel Sharon podle něho „poskvrnil krví Davidovu hvězdu, která patří všem Židům“.
Žádného toho židovského milionáře ani chapadlo ovládající Konzervativní stranu samozřejmě Kaufman ani Linton nejmenovali. Ani nenaznačili, k jakým izraelským zájmům Konzervativní stranu manipulují. Že by k nedávnému Cameronovu prohlášení (zřejmě rovněž ctící lidovou náladu), že bude na Izrael „stejně tvrdý jako Obama?“
Vyšlo v týdeníku Euro