Po třech volebních porážkách a výměně tří stranických vůdců se britští konzervativci konečně dostali k vládnutí. Na první pohled se zdá, že se vyplatila riskantní strategie Davida Camerona přizpůsobit stranu zjevné poptávce voličů po politice středové, ekonomicky úspěšné ale sociálně klidné, bez radikálních výkyvů, ideologické vyhraněnosti a třídních konfliktů.

Jenže dá se takto upravená Cameronova politika stále ještě nazvat konzervativní? Je schopná Británii vyvést ze současné hospodářské krize, hluboké zadluženosti a krachu sociální soudržnosti, systému vzdělání či státního zdravotnictví – k nimž ji přivedlo třináct let experimentu zvaného „New Labour“? Co se Cameronovým vítězstvím na Británii změní – a co se vůbec ještě změnit dá?

Cameron sám sebe označuje nálepkami „soucitný konzervativec“ a „pokrokový konzervativec“. Nejsou to nálepky náhodně zvolené. Strana byla po řadu let levicovými politiky a médii napadaná jako strana bezcitná a zastaralá tak často a silně, že tato označení vstoupila do podvědomí velké části voličstva. Častým používáním právě slov „pokroková“ a „soucitná“ se Cameronovi podařilo tuto image strany jakž takž setřást. Ale za jakou cenu?

Soucit není v britském konzervatismu ničím novým – vyhlásil jej za jeho stěžení prvek už Benjamin Disraeli před stopadesáti lety. Pojem „pokrokový konzervatismus“ vymyslela kanadská konzervativní strana, když se v roce 1942 přejmenovala na Progressive Conservative Party, aby tím dala najevo svoji novou víru v sociální stát, plnou zaměstnanost, posílení veřejného sektoru a vysoké zdanění. Tu už nezměnila, když se v roce 2003 opět přejmenovala na Konzervativní.

Kdo ještě od britské konzervativní strany čekal, že se vrátí k principům radikálního (ve smyslu v tradicích zakořeněného) konzervatismu Margaret Thatcherové, se musel smířit s tím, že ten definitivně odešel ze scény posledním pokusem Davida Davise, nad nímž Cameron vyhrál stranické volby v roce 2005.

Nebylo mu ještě čtyřicet a poslancem byl teprve čtyři roky. Přesto se mu podařilo většinu členů strany přesvědčit, že chtějí-li si ještě někdy zavládnout, musí získat zpět ztracené středové voliče, jejichž rostoucí počty si labouristická vláda připoutala rozdáváním pohodlných a dobře placených pracovních míst ve veřejném sektoru – v oněch přebujelých obecních a regionálních správách, stovkách nových polostátních organizací či rozšířené byrokracii státního zdravotnictví. Cameron odhadl, že to bude možné jen zdůrazněním sociální spravedlnosti, omlazením stranického vedení, zavedením svižnějšího stylu, určité míry populismu a přizpůsobivosti tomu, co středoví voliči chtějí. V roce 1997 je Tony Blair získal tím, že od levicového radikalismu oprostil stranickou rétoriku a začal projevovat sympatie k úspěchu a soukromému podnikání.

Trvalo třináct let, než jim došlo, že za Blairovou charismatickou fasádou jejich prosperitu s bobří pracovitostí ohlodává nevrlý, arogantní a dogmatický ministr financí Gordon Brown neustálým zvyšováním různých forem daní, posilováním veřejného sektoru a zadlužováním země na úroveň riskující zhroucení britské ekonomiky po vzoru Řecka. Volby Cameronovi nevyhrála ani tak jeho modernizace konzervativní strany, jako neomalenost Gordona Browna. Že mu je nevyhrála absolutní většinou, svědčí o tom, že většinu Britů nepřesvědčila ani ta zmodernizovaná konzervativní pokrokovost.

„Tony Blair s modrou kravatou“, přezdívají Cameronovi skalní konzervativci, na jejichž politický vkus je příliš levicový, populistický a neochotný k zásadním opatřením, která by narovnala tu „zlomenou Británii“, jak ji on sám v jednom předvolebním projevu trochu kýčovitě nazval.

Stylem svého veřejného vystupování se Cameron někdy podobá Blairovi jako dvojče. Podobně jako Blair do veřejných vystoupení zapojuje svoji ženu (pravda, podstatně krásnější, stylovější a elegantnější). Podobně jako Blair prošel elitními soukromými školami, jejichž styl člověka prosákne tak, že se ho do smrti nezbaví, ať se sebevíc snaží vypadat lidově. Podobně jako Blair podlehl novému rádoby ledabylému chlapáckému stylu častého sundávání kravaty, někdy i saka, v poslední době už i vyhrnutých rukávů. Na rozdíl od Blaira ještě nepropadl vášni napodobovat lidovější přízvuk, jakým se mluví na východ od Londýna a kterému se říká „estuary accent“ čili akcent ústí Temže. Ale i to se možná časem poddá.

Podobně jako Blair si občas zajede do práce na bicyklu. Ala na rozdíl od konzervativního londýnského primátora Johnsona, který na pedály šlape téměř denně, se to u Camerona (stejně jako u Blaira) ukázala být póza pro kamery a fotoaparáty, když si nějaký novinář všiml, jak za ním jede jeho auto se šoférem, aktovkou a náhradním oblekem. Podobně jako Blair mluvívá o modernizaci strany, politiky, stylu vládnutí a veřejného života. Podobně jako Blair se dopouští občasného pokrytectví – jakým třeba bylo jeho tažení proti zneužívání poslaneckých výdajů na soukromé účely, než novináři vyštrachali, že i on má trochu máslíčka na hlavě.

Podobně jako Blair svá slova zdůrazňuje předpažením obou dlaní a sekáním do vzduchu při důležitých slovech, které od Blaira převzal: naděje, aspirace, odvaha, tvrdá rozhodnutí, hodnoty a změna, změna, změna, změna a opět změna. Britský televizní program Time Trumpet si dal práci sestříhat a seřadit záběry z jejich projevů, v nichž je jasně vidět, jak má Cameron dokonale nastudovaná a okopírovaná Blairova gesta, slova, celé věty a tón řeči. Pro pobavení si je můžete nakliknout na: www.youtube.com/watch?v=mYkGThMYmbk.

Cameronův pokrokový konzervatismus přesouvá centrum britské politiky tak daleko doleva, že klasický konzervatismus se pomalu stává extrémismem – za jaký je ostatně už brán ve většině EU. Politickou korektnost potvrdil vyhlášením vysokých kvót žen na kandidátky. Snížení daní a zmenšení veřejného sektoru označil za „zpočátku neproveditelné“, řešení nekontrolované imigrace nenabízí, jeho návrh na návrat ke kvalitnímu vzdělání a efektivnosti zdravotnictví je polovičatý. Hrozícímu rozkladu společnosti chce čelit nahrazením „velkého státu“ „velkou společností“ čili předáváním odpovědností lokáním organizacím. To sice na první poslech zní rozumně, nebýt toho, že tento systém počítá se státním financováním (a tím zřejmě i dozorem). Tím de facto zestátňuje sektor dobrovolných občanských sdružení a rozšiřuje sektor státní, místo aby jej zmenšil.

Kde na to Cameron přišel? Vzorem mu je „uspěšné komunitní organizační hnutí, které v USA zavedl Saul Alinsky a které úspěšně vyškolilo generaci komunitních organizátorů včetně prezidenta Obamy“. Absurdita tohoto nápadu nám dojde teprve až si připomeneme, že Saul Alinsky byl radikální neomarxistický aktivista šedesátých let a autor knihy „Rules for Radicals“ dedikované „Luciferovi, prvotnímu radikálovi“. Alinskyho vyškolení „komunitní organizátoři“ už celou generaci provádějí ve Spojených Státech Gramsciho slavný „dlouhý pochod institucemi“. Jejich úkolem, podle Alinskyho, je „mobilizovat přímé akce utlačovaných mas proti kapitalistickým utlačovatelům.“

Co vlastně na Cameronově konzervatismu ještě zůstalo konzervativního, táží se mnozí tradiční konzervativci. Celá Cameronova nová generace konzervativních modernizátorů si od nich vysloužila hanlivou přezdívku „cameroons“, která onomatopoicky ladí se slovy jako baboons (paviáni) nebo loonies (cvoci) a dává jim navíc africký nádech. Předním „anticameroonistou“ ve straně je starý thatcherovec Lord Tebbit, jenž v evropských volbách vyzýval spolustraníky k protestnímu hlasu Straně britské nezávislosti UKIP, která získala tehdy sedmnáct procent odevzdaných hlasů.

V britských parlamentních volbách se většina konzervativců ze strachu z dalšího období labouristické vlády vrátila k rodné straně a UKIPu zbyla jen tři procenta. I ta však stačila konzervativce připravit o jedenadvacet křesel z takzvaných „marginálních“ obvodů, kde o vítězství rozhodoval rozdíl několika set nebo i jen desítek hlasů, které by konzervativci získali, kdyby tam UKIP nepostavila kandidáty. Jenže UKIP před volbami konzervativcům nabídla, že kandidovat nebude, jestliže se konzervativci zaváží uspořádat referendum o setrvání v EU. To Cameron odmítl a přišel tak o křesla, která by mu dala absolutní většinu a možnost sestavit silnou vládu.

Tím podle mluvčího strany UKIP „pan Cameron vyrval porážku z čelistí vítězství“ a potvrdil, že jeho euroskepse byla předstíraná a v konzervativní straně pod jeho vedením definitivně končí. Nejspíš ho tedy ani příliš nemrzí, že o dlouholetý poslanecký mandát pouhými šesti sty hlasy přišel i nejvýraznější konzervativní euroskeptik a mediální komentátor David Heathcote-Amory. V koalici s eurofilními Liberály se – opět slovy mluvčího UKIPu – „Británie stane provincií Evropy“.

Jenže i proti takové koalici vypukla vzpoura ve všech třech stranách a sestavování vlády v posledních dnesch nabralo dimenze zápletek shakespearovského dramatu. Pravicoví konzervativci žádali jako podmínku koalice s liberály křesla ve vládě a referendum o EU. Liberální poslanci se svému vůdci Cleggovi vzbouřili a koalici s konzervativci mu za těchto podmínek zakázali. U labouristů odstoupil Gordon Brown, aby připravil půdu pro koalici liberálně-labouristickou, k níž navíc liberálům přidal slib změny volebního systému na proporční. Proti tomu se zase vzbouřili poslanci labourističtí, kteří v tom viděli konec labouristické strany. Šťastný konec Cameronovy troufalé cesty k úspěchu se ještě na poslední chvíli mohl změnit v jeho politický konec.

Jenže podle seriózních astrologů má Cameron jasné předpoklady k výrazné vůdcovské kariéře, kterou mu prý ale právě v tomto období zamotává Saturn koaličními komplikacemi. Jak je bude zvládat, nebo zda na nich ztroskotá, prý rozhodne míra jeho „trpělivosti, decentnosti, respektu a ovládání“. Z prvních podrobností koaliční dohody, v níž je prioritou snížení státního dluhu, zmenšení přebujelého veřejného sektoru a vyrovnání rozpočtu, se zdá, že to zatím zvládá líp, než se ti nejhorší pesimisté obávali.

Vyšlo v MFDnes