Rád i nerad dodnes vzpomínám na bouřlivé diskuze, které se vedly v letech 1968 a 1969 v přeplněné aule mé almy mater, brněnské filosofické fakulty. Vystupovali tam naši učitelé (byť jen někteří), politici, spisovatelé a samozřejmě též studenti. Byla tam stísněná atmosféra, na druhé straně však i hektická a povznesená. Ta ovšem trvala jen do prvního výročí okupace, kdy jsme na protest fakultu obsadili a z náklaďáků pak vyskákali milicionáři, vyhnali nás a nám „sklaplo“. Sklaplo ovšem celému národu, vyvedenému z míry kromě mnoha jiných věcí tím, že to už nezasahovali nenávidění „Rusáci“, ale naši lidé. A jako smog se vplížila nepovznesená atmosféra deprese, na kterou plynule navázala „normální“ atmosféra normalizace. To jsem už jen pozoroval, jak mnozí nadšenci z roku 1968 otáčejí, včetně těch, do kterých bych to nikdy neřekl.
Hledaj pravdy, slyš pravdu, uč sě pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti: nebť pravda tě vysvobodí od hřiecha, od ďábla, od smrti dušě a konečně od smrti věčné.
Jan Hus
Nemohu nezačít malým příběhem, neboť ho dodnes nosím v sobě a je přinejmenším zajímavý: Jeden z mých celoživotních přátel, přestože od roku 1970 emigrant žijící v USA, přijel někdy v první polovině sedmdesátých let do Česka, s batohem plným protirežimní literatury. (Jezdit domů tehdy mohl, protože se oženil s americkou studentkou a emigroval díky tomu legálně.) Mně dal mimo jiné Solženicynův Dopis představitelům Sovětskeho svazu. Pak jsem ho až do roku 1990 neviděl, neboť při jeho další návštěvě policie udělala v autobusu kterým jel „šťáru“. Nejdřív přiměla cestující, aby autobus opustili a prohledala je, pak prohledala i autobus. Můj přítel to vyřešil tak, že batoh s tiskovinami nechal v autobuse, takže mu nic nedokázali. Policii však byl jasný, protože o něm už delší dobu věděla a nikdo jiný z cestujících z něčeho takového podezřelý nebyl. Další příjezdy mu byly zakázány; nesměl ani na pohřby svých rodičů.
Již od počátku prezidentské kampaně se ukazovaly zřetelné rozdíly mezi oběma hlavními kandidáty Zemanem a Drahošem. Byly zřejmé i z jejich včerejších závěrečných vystoupení, neboť dokreslily obraz, který je možno si o nich vytvořit.
Každá jen trochu vyspělá demokracie se brání tomu, aby její vůdci byli delší dobu u moci. Jsou pro to dějinnými zkušenostmi dány pádné důvody: moc mnohým politikům kalí morálku a rozum. Winston Churchill, přestože Británii zásadním způsobem pomohl k vítězství nad nacisty, po válce nebyl zvolen a premiérem se znovu stal až poté, co byl vystřídán. Margaret Thatcherová, přestože nikdy neporušila základní principy demokracie a lidských práv, se stala už po deseti letech neúnosná a musela odejít.
Je to mimořádně poutavě a podle mne i fakticky výborně podložený seriál o tom, čemu se říká osa dějin lidstva. Možná, že ještě výstižnější by bylo nazvat ji ložiskem dějin civilizace. V té době vystoupili muži, kteří dodnes kladně ovlivňují svět a jejichž klíčové ideje dodnes platí.
Těžko lze uvést lepší příklad k doložení toho, že vrána k vráně sedá. Zkorumpovaným Zimolovi a Haškovi se hodí do krámu Zeman, zkorumpovanému Zemanovi se hodí Babiš, Babišovi Zimola s Haškem. Dalo by se říct, že v této „psí“ trojce něco neklape, protože sociální demokraté by měli spřežení táhnout do leva a Babiš do prava, ale o to přece vůbec nejde: co se týče cíle, táhnou všichni jednotně stejným směrem. Tím cílem není nic jiného než politická moc.
V naší nynější situaci, těsně před novou volbou prezidenta, je podle mého názoru poučné a inspirativní si připomenout, jaké prezidenty měli po Listopadu naši „bratři“ Slováci, jaké my, a jak to ovlivnilo vývoj našich společností, ekonomik a politiky.
Více než polovina Katalánců si počínala hloupě až slaboduše, když volili odtržení se od Španělska. Jako kdyby hráli šachy a nepomysleli na další tah. Stejně si počínali Britové, kteří volili brexit, a podobně si počínali Američané, kteří volili Trumpa. Ve všech případech tomu předcházely různě dlouhé a různě sofistikované politickomediální kampaně opírající se o lži a polopravdy, sloužící k zmanipulování lidí a vymytí jejich mozků. Založené především na slibech o ekonomickém zlepšení, které byly sporné nebo se vůbec nezakládaly na pravdě. Nejhůř si teď počínají Britové, kteří již silně tuší, že brexit byl omyl, ale jako by jim to mentálně nedocházelo a příznačně slaboduše to nejsou schopni zkorigovat.
Ve svém prvním poselství parlamentu a československé veřejnosti v prosinci 1918 Masaryk kromě jiného uvedl: „‚Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvaleného, vláda věcí tvých k tobě zase se navrátí, ó lide český, a pro tuto naději tebe dědicem činím všeho toho, co jsem koli po předcích svých zdědila a přes těžké a nesnadné časy přechovala, nýbrž i v čemkoli dobrém skrze práci synů mých a požehnání boží, rozhojnění jsem přijala, to všecko tobě odkazuji.‘ Proroctví-motlitba Komenského se vyplnila doslova; náš národ je svobodný a nezávislý a vstupuje vážen a podepřen všeobecnou sympatií do společnosti evropských národů. Žijeme v pohádce? Tak se ptají politikové všech zemí, a sám si kladu stejnou otázku; a přece je to všechno skutečná skutečnost, výsledek čtyřletého zápolení všech národů světa. Svět se rozestoupil na dva tábory a v hrozném boji zvítězili ti, kdo hájili ideály spravedlnosti – zvítězili idealisté, zvítězil duch nad hmotou, právo nad násilím, pravda nad chytráctvím.“
Včerejší, reprízovaný Fokus Václava Moravce měl název Stav duše, doplněný otázkou Žijeme v době šílené? Nejvíc mne zaujal poslední blok s názvem Psychopati mezi námi. Václav Moravec se v něm omezil na asociální psychopaty, které rozdělil na úspěšné a neúspěšné. Hlavním diskutujícím byl neuropatolog František Koukolík, kterého Václav Moravec uvedl citací z jeho nedávno publikované knihy: „Jestliže národ a jeho stát nebude mít pod kontrolou své úspěšné psychopaty, budou mít úspěšní psychopati pod kontrolou národ a jeho stát.“