Na svém otci jsem si vážil, že přestože jako podnikatel na Únor těžce doplatil, ke komunistům nezatrpkl a udržel k nim střízlivý postoj. Dodnes to slyším: „Komunisti jsou hrozní grázli, ale kapitalismus byl strašně tvrdej!“ V tom v něm doznívala hospodářská krize, za které mnohdy neměl co jíst. V jedné věci však z něj přece jen vůči nim prosakovala nenávist: že zabili Miladu Horákovou.
Nejsem jistě sám, kdo v sobě dosud nosí obraz Zemana, jak spolu s Putinem prochází dveřmi kremelského sálu a říká, že novináře je třeba likvidovat. Těžko říci, co si o tom Putin tehdy pomyslel, ale kdybych si měl tipnout, tak nějak či asi: „Jistě, ale to se ty … přece na kamery neříká!“ Byl to jeden z nemála Zemanových úletů, projev toho, co jsem před nedávnem označil za emoční inkontinenci, tedy projev počínající demence u degradující anomální-anetické osobnosti.
„Pražská kavárna“ je podle mne jednou z nejsprostších a bohužel i nejúčinnějších nálepek, které si sedlina naší společnosti po Listopadu vymyslela. Je demagogicky záludná, protože část našich intelektuálů je sice opravdu „mimo“, avšak účelově je stírá všechny, včetně těch, kdo pro národ odvádějí tu nejlepší a nejdůležitější práci.
Ne že by mi příliš vadilo slovo blbec (sám si tak občas také říkám), ale vadí mi, když tento mírný vulgarismus a nemírnou nálepku použije někdo neopodstatněně. Silně mi vadí, když ji použije náš neboli český prezident. Pokud se rozhlédnu po našich sousedech - včetně Slovenska, kde mají prezidenta, kterého jim dnes můžeme pouze závidět - nebo i po celé vyspělejší části Evropy, jiného takového nevidím.
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová (nar. 1927) je mým dnes již dlouholetým ideovým guru. Je to pedagožka a filosofka, bývalá (samozřejmě polistopadová) děkanka Pedagogické fakulty MU, a je to naprosto výjimečná žena; s lepší jsem se během svého života nesetkal.
Prezidentská volební kampaň sice vyzněla, že Zeman je v „pořádku“, avšak byl to jen výsledek masivní, sofistikované, demagogické a lživé manipulace se skutečností. Jeho tým přehlušil stanoviska zkušených a věrohodných lékařů, například neurologů Martina J. Stránského a Jana Payneho, psychiatrů Miloše Vojtěchovského a Radkina Honzáka, a také mé maličkosti, klinického psychologa a bývalého soudního znalce.
Rozdíl mezi přirozeným právem (common sense) a právem daným, stejně jako rozdíl mezi formálně a neformálně chápaným právem, je diskutovaný od nepaměti a spory o něj neutichnou snad nikdy. Ne poprvé cituji z článku Karla Čapka, který vyšel v Národních listech v r. 1920 a který referuje o myšlenkách našeho předního prvorepublikového právníka a filosofa E. Svobody: